Jezero je 22 km dlouhé, 11 km široké, na ostrůvcích nebo na březích se nalézá 17 vesnic z větší části obydlených lidmi kmene Intha, a okolo stovky chrámů a více než tisíc stúp. Dialekt Inthů je odlišný, ale srozumitelný pro ostatní Barmánce. Legenda říká, že Inthové se do této oblasti obývané kmenem Šanů dostali tak, že v roce 1359 sem přišli dva bratři, stali se služebníky vládce Šanů, dobře mu sloužili a tvrdě pracovali. Vládci se zalíbili natolik, že jim dovolil, aby sem pozvali více než 36 rodin z oblast Dawei, odkud bratři pocházeli. A tak se Inthové asimilovali natolik, že za chvíli početně předčili původní obyvatele. V současné době na Inle a v okolí žije 70 000 lidí.

Inthové prosluli ojedinělou technikou pádlování, kdy jedno pádlo mají zaháknuté na noze a přidržují pod kolenem. To jim umožňuje mít volné obě ruce, které potřebují k chytání ryb, či výlovu humusu, který slouží jako dokonalé hnojivo na jejich vodních políčkách. I když jsou zde dost rozšířené úzké čluny s motorem, vlastní je jen ti bohatší a především lidé, kteří pracují jako průvodci turistů po jezeře. Většina lidí žívících se zemědělstvím a rybařením dosud používá původní nemotorové lodě.

Jezero

Při večerní procházce po Nyanugswe jsme se seznámili s Thanzou. Je jedním z místních lodivodů. Slovo dalo slovo a domlouváme si s ním sraz v 9 hodin v přístavišti. Následující den bude naším průvodcem po jezeře. Pro variantu zaplatit o trochu více, ale mít loď pro sami pro sebe jsme se rozhodli již večer a nelitujeme. Ráno nás Thanza již očekává. Nejprve nás však pošle do turistické kanceláře zaplatit poplatek 3 USD na osobu. Platí se za možnost zde vůbec být, peníze jdou vládě a lidé z nich pravděpodobně moc nemají.

Každý den je trh v jedné z vesnic a středa připadá na Nyanugshwe. Proto se sem již od brzkého rána sjíždějí obchodníci z celého jezera, nejčastěji prodejci rajčat, které jsou nejčastějším produktem vodních políček.

Mezitím nám Thanza připravil loď, vyložil přebytečné sedačky, a ke zbývajícím přidal plavací vestu a deštník. Zatím jen doufáme, že je nebudeme potřebovat. Když nalézáme do vratké, úzké loďky, do které teče, trochu znejistím. Utopení se neobáváme, ale jak by snášely vodu naše fotopřístroje tušíme dobře. Ale obavy byly zbytečné, loď se nakonec ukázala jako velmi stabilní plavidlo, které udrželo i naše neustálé přelézání přes sedačky kvůli lepším fotkám a dotazům na Thanzu, který na zádi pevně třímá kormidlo. Na jezero se dostáváme po třech kilometrech plavby po kanále. Čím dále jsme od vesnice, tím je voda čistší. Jsme nadšeni krajinou. Okolní hory částečně zahalené obláčky tvoří krásné panoráma, které se odráží na hladině. Na jezeře míjíme rybářské bárky s koši na chytání ryb. Kolem nás sviští motorové čluny spěchající s nákladem do Nyangshwe.

Míříme k první zastávce a to je trh na jezeře. Přirážíme v jediné možné mezeře a vystupujeme. a již se přesvědčujeme, že Inthové jsou i zdatnými obchodníky. Nejprve nám nabízejí předměty, jejichž historickou a uměleckou hodnotu nejsme schopni posoudit. Buddhistické skládané knížečky, gongy pro štěstí, šperky a mnoho dalších předmětů zatím pouze přelétáme očima. Prodíráme se dál, do části trhu, která již není určena pro turisty, zde nakupují místní. Ryby čerstvé, sušené, zelenina, oblečení, většinou již obnošené, a spousta koření. Zde nám již nikdo nic nenabízí, je tu klid, prodavači pokuřují a trpělivě čekají na své zákazníky. Mezi nimi pobíhají děti, které dnes nejsou ve škole. A jak taková jezerní škola vypadá? Tuto otázku si pokládáme stále častěji. Tak tedy ke člunu, na jezero a jedeme navštívit školu, kam se pěšky nechodí.

Škola

Plujeme zpět na jezero a po 20 minutách zastavujeme u osamoceného stavení na kůlech. Dřevěná stavba se na první pohled neodlišuje od ostatních budov. Když vystupujeme na dřevěném molu slyšíme hlahol dětí. Všimly si nás a tak výuka jde stranou. V momentě je okno plné hlav. Ti nedočkavější již číhají u dveří. Téměř všechny děti mají na sobě stejnokroj, bílou košili se zelenými kalhotami či sukní. Místo tašky na záda, má každé z nich přes rameno plátěnou tornu, což je nejen školní brašnička pro děti, ale univerzální zavazadlo pro všechny generace a pro jakékoliv příležitosti v Barmě. Děti z nás mají radost, do těchto míst mnoho turistů nezavítá a pro děti je to příjemné rozptýlení. Všímáme si opodál stojícího mrňouse v běžném, už dost opotřebeném oblečení. Máme nějaké propisovačky, ze zkušenosti víme, že v tomto koutu světa je to žádaný suvenýr. Jednu podávám klučinovi. Jeho radost je nezměrná, ale okolo mě se vytváří shluk dětí. Klučina se dárkem pochlubil a přede mnou je těžké dilema, co teď. Dětí je desetkrát více než tužek. Kamarád Martin se je marně snaží rozptýlit u tabule. Školáci bezpečně pochopili, že bohatství mám u sebe já a Martinovi nevěnují žádnou pozornost.

Naštěstí přichází záchrana v podobě učitelky. Ta po našem příchodu nepozorovaně ze třídy vyklouzla a nyní přichází nastolit kázeň. Daří se jí děti alespoň částečně usadit na místa. Trochu se na nás zlobí a říká, že pokud tužky chceme věnovat, máme je dát jí a ona je rozdělí dle zásluh. Ale ještě před tím si Martin pár tužek ode mě vzal a rozdal. Děti se překvapivě chovají jinak, než jsme byli zvyklí z jiných zemí. Kdo dostal tužku, schoval si ji a čekal na další, kterou dal mladšímu sourozenci. Nečekaná ukázněnost a nesobeckost nás velmi překvapuje. Ale musíme respektovat učitelku a na ta nás zve do sborovny. Začíná přestávka a tak se zde schází celý jezerní učitelský sbor. Nalévají nám všudepřítomný čínský čaj a my se pokoušíme o konverzaci. Thaza umí z dospělých nejlépe anglicky a tak se stává naším tlumočníkem.

„Kolik dětí navštěvuje Vaší školu“? Ptáme se. „Okolo stovky“, říká paní učitelka a dodává, že do školy chodí asi 90-% dětí. Dle toho kolik dětí jsme viděli v době vyučování na jezeře a na trhu, nám tento údaj připadá trochu nadhodnocený. Dále se dovídáme, že školní docházka je povinná, ale pokud rodiče potřebují, aby děti pomáhaly doma, do školy nejedou. Tedy neplují, protože jediná možnost jak se do školy dostat, je po jezeru a tak tatínek naloží své děti, sousedovic děti a jede. Škola začíná v 9 h a vyučování většinou končí v 14 h. Pokud se tatínek zapomene na políčku, děti trpělivě čekají. Škola je soustava tří budov propojených mosty a terasami, nikam jinam nemůžou, loď tu nemají, neutečou. Jeden vyučující má na starost okolo 40 dětí, připomíná to systém našich jednotřídek, starší mají individuální zadání a ti mladší se učí číst, psát, počítat. angličtina je na rozvrhu také, bývalý jazyk kolonistů, ale zde na jezeře jí nevěnují takovou pozornost, přesto že okolo 30% lidí je úzce závslých na turistickém ruchu.

Zatímco vypráví, vstupují do sborovny děti. V ruce žmoulají zmačkané bankovky kyátů, jak se jmenuje místní měna, v přepočtu 30 a 60 haléřů. Za to si u pultu kupují obyčejné tužky či gumy. Zdvořile požádají, poděkují. Teď vidíme, že jsme tento zavedený systém rozdáváním propisovaček narušili. Je to symbolický poplatek, v obchodě stojí tužky o trochu více. Školné zde platí stát, rodiče přispívají jen menší částkou právě na školní pomůcky. Platí to ovšem o základních školách, na středních je systém již trochu odlišný. Na uniformy rodiče také přispěli, uniformy se dědí, každá rodina má dětí více a tak dokud oblek trochu drží pohromadě používá se. Ale mezitím již přestávka skončila, nesmíme zdržovat. Vracíme se do třídy. Děti si ukázněně sedají na svá místa. Nejsou tu typické lavice pro dva žáky, děti sedí se u spojených lavic nebo menších stolečků po skupinkách. Učebnice si půjčují navzájem. Stejná jako u nás je velká tabule, ale zde hustě popsaná barmským písmem, pro nás absolutně nesrozumitelným. Děti se s námi loučí jakousi místní zdravicí, při které svorně povstanou a my si v ten okamžik připadáme jak důležitá delegace. Thaza již na nás čeká, odvázal plavidlo a my pokračujeme k dalším zajímavostem na jezeře.

Manufaktury

Nyní již ponecháváme režii programu více na Thanzovi. Upozorňuje na nenápadný domek na vodě a směřuje k němu. Je to stříbrotepecká dílna. Tají se nám dech při pohledu na shrbená záda a zručné prsty řemeslníků. Od středověku se toho příliš mnoho nezměnilo. Místní umělci zde vytváří velmi pěkné stříbrné šperky, od prstýnků, řetízků, náramků, naušnic až po velké ozdobné předměty, tepané talíře. Je toho hodně, cena se smlouvá. Zatímco řemeslníci se nerušeně věnují tvorbě, méně zručnější avšak obchodně zdatnější personál se věnuje nám a neunikne jim jediný náš pohled na vystavené zboží. Těchto dílen je na jezeře mnoho a tak záleží již na lodivodovi kam nás zaveze. Všichni jsou domluveni na nějaké provizi za námi zakoupené zboží a tak i oni se nás snaží přesvědčit k nákupu. Většina výletníků podlehne a neodjede s prázdnou. Ceny se dají usmlouvat opravdu pro nás výhodně a proč tedy nekoupit drobnost na památku. Později v Yangonu, hlavním městě, vidíme tytéž šperky za zlomek, již tak výhodné ceny, kterou jsme usmlouvali a zaplatili. Ale nelitujeme, řemeslníci na Inle si zaslouží pár kyátů navíc za dřinu, kterou podstupují.

A podobných zastávek absolvujeme více, nejrozšířenější jsou zde textilní továrničky, kdy na pletacích strojích místní vytvářejí nádherné hedvábné přehozy, šátky, nebo jen látky určené na další zpracování, plátěné vzorované košile, a hlavně nejtypičtější barmský oblek mužů, longe. Kus látky, který se omotá kolem pasu, zatáhne uzlem a dle potřeby shrne tak, aby délka odpovídala nárokům majitele.Vznikne z toho pěkná sukně, která je ke koupi všude, v těch nejrůznějších barevných kombinací, ale ze vzorů převažuje drobná kostka. V Barmě v těchto tradičních sukních chodí 90% mužů.

Thanza nás láká do dalších dílen, ale máme hlad, a pěkných hospůdek jsme viděli dost, tak naše gesto je jednoznačné. Nejprve nějakou barmskou specialitu a potom jsme svolni k dalším prohlídkám. Těšíme se na chrámy a pagody kterých je zde na jezeře dostatek a především proslulý Chrám skákajících koček, specialitu, kterou žádný turista nevynechá. Ani my nechceme být výjimkou. Nyní však jdeme vstřebat dojmy a zapít je dobrým pivem místní produkce.

autor: Radka Tkáčiková, zveřejněno: 23.04.2006