Kuba – země salsy, tabáku, rumu a baseballu

( 4.4. – 20. 4.2007)

Kuba otevřela dveře turistům. Není divu, musí přece přežít ve světě, který jí vyhlásil embargo. Hodnocení těch, co Kubu navštívili, se velice liší, takže nezbývá, než se na největší ostrov v Karibském moři vypravit a utvořit si svůj vlastní názor. Takže nasedat a jedeme…

4.4. – středa

Je středa ráno 5.00 hod. Scházíme se u hlavního nádraží v Praze. Naše „jedenáctka“ se akorát vejde do přistaveného mikrobusu. Cesta ubíhá v pohodě, takže brzy opouštíme zasněžený Rozvadov, abychom v 9,30 hod. stáli na letišti v Mnichově. Odbaveni jsme sice rychle, ale dost času zabírá likvidace svačin a pití. Radši do sebe než do odpadních košů. To si myslí všichni (Majka, Bohunka, Filip, Gita, Marcello, Ivana, Marcela, Markéta, René, Tom a já Hanka), takže první fotky jsou celkem nepoužitelné, jelikož většina má boule za ušima a plné pusy. Tak hotovo a teď nám hrozí hlad. Odlétáme se společností IBERIA po 12. hodině. Zřejmě jim někdo donesl, že jsme po jídle, takže nás nechali malinko vyhladovět, ani pití neřešili. To ale nebyl až tak velký problém. Ten měl nastat až po přistání v 15,20 hod v Madridu. Tom zjistil, že mu v Mnichově zaměnili letenky. A fofrem hledat info, zkuste si to na tak velkém letišti, kde se pasažéři dopravují k odletu „metrem“. Podařilo se na poslední chvíli, už pouští do letadla. Štěstí, že Filip mluví dobře anglicky, vše se tak vyřídilo a první silný, málo pozitivní zážitek máme za sebou.

V 17 hod. už sedíme v letadle A-340 a máme k sobě tak nějak blízko. Asi jako sardinky v konzervě. Před námi 9,5 hodin letu. Tak vzhůru směr Havana!

Konečně přistáváme v Havaně. Je tu posun -6 hodin. My si ale určitě brzy zvykneme, trénovali jsme doma při přechodu na letní čas. Na co ale nejsme zvyklí, to jsou průtahy při odbavování. Oni nás tu snad ani nechtějí? „Sundat brýle, učísnout patku, kde bydlíte? Na hotelu? Na jakém?“ „Nevíme!“ Už jsou všichni pryč, jen naše „jedenáctka“ vysvětluje. Nakonec jsme prorazili a už nás na socialistické Kubě vítá paní Jana Mendézová. Jana žije na Kubě už 40 let, ale s jejím blond účesem na Kubánku nevypadá. Všichni jsme po dlouhé cestě unaveni. Taxi nás veze ubytovat do soukromí, tzv. casas particulares, takže budeme bydlet přímo v kubánských rodinách, většinou po dvou. Bude tak větší možnost poznat místní lidi a snad i jejich myšlení. Alespoň doufám!

5.4. – čtvrtek

Je tu první ráno. Jsme nedočkaví, těšíme se na poznávání hlavního města Kuby, dvoumilionové Havany. Nejvíce na Staré město, které UNESCO prohlásilo v roce 1982 za součást kulturního dědictví lidstva. Sedáme do již známých žlutých taxíků a vystupujeme u Capitolu, kde prohlídka města začíná. Všichni ihned fotíme výstavné náměstí centrální havanské čtvrti, která s bulvárem Paseo de Martí (Prado) odráží blahobyt z přelomu 19. a 20. století. Jana vyřizuje vstupenky, samozřejmě v CUCech (Peso convertible – odpovída 1 euru).

Platíme a vstupujeme do Capitolu (1929), někdejší kubánské Sněmovny reprezentantů, silně připomíná Capitol v americkém Washingtonu D.C. S místní průvodkyní procházíme jeden sál za druhým. Knihovnu, sál, kde mluvil občas Fidel Castro. Všichni ho museli dobře slyšet, jelikož zdi jsou obloženy korkem, takže dokonalá akustika. My taky slyšíme dobře, ale Jana musí ze španělštiny vše překládat. Asi jsme některé sály vynechali, ale nevadí, víc nás baví chodit po ulicích a prohlížet si současnou Havanu, jak se snaží obléci nový kabát. Každá historická epocha tu po sobě zanechala stopu v podobě nádherných staveb, to byla doba, kdy byla Kuba největším dodavatelem cukru na světě.

Stojíme na Plaza Vieja. Je to jediné náměstí ve Staré Havaně, které nevzniklo zároveň s kostelem nebo s vládní budovou. V rohu náměstí na nás přímo kyne restaurace, kde prý mají svůj malý pivovar. Že bychom ochutnali? Když spustí místní kapela, není pochyb, že musíme dovnitř. A pivo chutná!

Při procházce Havanou obdivujeme její barevnost a nejen její. Na náměstí sedí skupina dětí a jejich pleť je od světlé až po černou. No, zdá se, že jim to nijak nevadí a všichni se tváří spokojeně. To bychom se od nich asi mohli naučit. Rádi bychom taky pronikli do uliček, kde prý každý den spadne jeden balkón. Dostáváme se do restaurace Floridita, oblíbeného lokálu „Papá Hemingwaye“. A co to? Vždyť on tu stále sedí, tak se s ním alespoň vyfotíme. Kdyby u nás měli pivaři každý svou plastiku, nebylo by kam sednout. Tady je ovšem taky nával, tak se obejdeme bez koktajlu Daiquirí a půjdeme dál.

Zatím se tak trochu motáme okolo alkoholu, takže musíme navštívit Museo Fundación Habana Club. Tady je pomocí originálního nářadí, zařízení a nádob předvedena výroba rumu. Názorně nám tuto činnost přiblíží model cukrovaru z roku 1930. Průvodkyně stiskne tlačítko, vše se dá do pohybu a k tomu se ozývají různé zvuky. Na závěr to nejlepší, dostáváme všichni ochutnat pravý kubánský rum. Mohli bychom si ho i koupit, ale kdo by se s ním vláčel po městě, stejně je na každém rohu možno dát si třeba Mojito nebo Cuba libre. A to jsme také provedli, samozřejmě až po jídle. S velmi dobrou náladou vyrážíme znovu do ulic.

Tentokrát jdeme přes tržnici, míříme na nábřeží, kde budou čekat taxi. První den v Havaně se pomalu blíží ke konci, jdeme roztroušeně po celé ulici, uvolněně pozorujeme okolí a ztrácíme přirozenou ostražitost cizinců v exotické zemi. Takže na poslední chvíli registruji pronikavý pohled hodně tmavého mladíka, který se přiblížil a rychle sahá po mém krku, kde jsou zlaté řetízky. Mojito bylo jen jedno, rychlá jsem taky, já Ti je nedám. Setkání skončilo mým šokem a přetržením řetízku, který zůstal v ruce, naštěstí také v mé. Se zvláštním pocitem jdeme dál. Poznali jsme dost, tak nasedáme do taxi a přes Plaza de Revolución, odkud Fidel promlouvá k lidu, třeba na 1. máje, okolo hřbitova Cementerio Colón, odtud už nikdo nepromlouvá, míříme k našemu přechodnému domovu. Řádně unaveni zavíráme dveře našeho vyhřátého pokoje.

6.4. – pátek

Časový posun ještě není dokonán, takže se budím už ve 4 hodiny, s pocitem, že je ráno. Podruhé se budím s pocitem, že leje a to už pravda je! Prší a hřmí až do sedmi hodin, pak se pomalu vyjasňuje. Při ranní očistě jsem zjistila, že máme dva kohoutky na vodu. Z jednoho teče žhavá a z druhého studená voda. A já nemám s sebou špunt.

Po mátovém čaji, od našich domácích, znovu vyjíždíme poznávat Havanu. Tentokrát začínáme v muzeu Hemingwaye. Kdo by nechtěl navštívit spisovatele, který napsal knihu Stařec a moře. Asi po 20 minutách jízdy vysedáme na okraji Havany u muzea. Zde tedy Ernest Hemingway žil a tvořil. Vše tu zůstalo jako za jeho života. Dovnitř se nesmí, můžeme nahlížet pouze přes okna, kterých je tu naštěstí celkem dost. Vidíme tak nábytek – včetně stolku na rum, lovecké trofeje na stěnách – z Afriky, spoustu knih – i na záchodě, fotografie, dokumenty a předměty připomínající spisovatelovo soukromí. Kdyby se nedalo do deště, asi bychom si Dům Finca La Vigía prohlíželi déle. Takhle se rychle balíme do pláštěnek a ještě rychleji mizíme do věže, kterou mu vystavěla manželka v domnění, že zde bude E.H. tvořit. Asi neznala chlapy. Zavřít do věže? Kdo to kdy viděl. V baru ve městě měl více inspirace. Ve věži nechal bydlet kočky, které měl tak rád. Ještě musíme omrknout bazén a jeho loď Pilar, poklonit se u hrobečků jeho loveckých psů a teprve pak opouštíme tento krásný, klidný kout.

Na návštěvě nám pěkně vyhládlo, byla totiž bez pohoštění. Zastavujeme u netypické restaurace, italské pizzerie, z té má největší radost náš italský kamarád Marcello. Nakonec se radujeme všichni, a to z dobrého italského jídla.

Po doplnění energie se pomocí taxi dostáváme tunelem, který pod zemí překonává nejužší místo vjezdu do přístavu, k pevnostnímu komplexu Complejo El Morro. Pevnost Castillo del Morro chránila kdysi Havanu před pirátskými útoky. Z majáku je nádherný výhled na oceán i město. Malecón je zajímavý i z výšky, tam se musíme podívat taky. Velmi příjemně strávený čas, historie nás pohltila, ale jen do doby, než se ocitáme u olympijského stadionu s velkou fotografií Che Guevary a v olympijském městečku, kde dnes bydlí, či vybydlují, jeho stavitelé. Nakonec vystupujeme na Plaza de la Catedral. Je to jedno z nejkrásnějších historických náměstí. Dominuje mu barokní fasáda katedrály. Tady byly do roku 1898 uloženy ostatky Kryštofa Kolumba. V restauraci El Patio si chvíli posedíme u piva a pozorujeme jak zde pulzuje život.

Závěr dne je pro nás, suchozemce, skutečným zážitkem. Jdeme podél pobřeží, kde začíná proslulý bulvár Malecón. Bývalá honosná třída je dnes lemovaná zchátralými fasádami zdobenými sloupy. Nezkušeně uskakujeme před slanými vlnami, které se nás snaží překvapit až na chodníku, posloucháme místní hudebníky, okukujeme mladé lidi, kteří posedávají na zídce a baví se. Všichni fotíme a snažíme se nasát silnou místní atmosféru, kterou toto místo určitě oplývá. Ani nevadí, že se do svých nových příbytků vracíme místním busem. I to je silný zážitek.

Po chvilce hledání přicházíme na zastávku a Jana se ptá: „Kdo je poslední?“ To je pro nás nezvyklé, prý aby nebyl zmatek při nastupování. Dobrý! Ale už je tady náš bus a jelikož zastavuje o kousek dál, všichni běžíme a rveme se dovnitř. Čech nebo Kubánec, všechno jedno.

Dojeli jsme všichni a v pořádku. Ještě si jdeme trochu popovídat do sousední „casa partikulares“. Majka, Bohunka a Filip jsou pěkně rozmazlovaní v nádherném domě. V ubytování jsou docela rozdíly, ale nám to nevadí. Po pár skleničkách rumu stejně spíme, jako když nás do vody hodí. A to je dobře, zítra nás čeká přesun do údolí Valle de Viňales.

7.4. – sobota

V 8 hodin ráno, po snídani, 1x vejce, pečivo, čaj + káva, 1x plátek ananasu, opět nasedáme do dvou taxi. V autě se dozvídáme o snídani kolegů. Tak to jsem měla teda smůlu, všichni se olizují a chválí ovocné džusy. Ani nedutám, třeba příště.

Uháníme po silnici směrem na Viňales. Už teď se těšíme na zelené lesy, mohutné vápencové hory, zvané Mogotes a hlavně rozlehlé tabákové plantáže. Projíždíme pohořím Sierra del Rosario, kde máme zastávku v turistickém středisku Soroa. UNESCO tuto oblast prohlásilo za biosférickou rezervaci. Tak se jdeme mrknout, co zajímavého nabízí. Po upravené stezce se schází k pěknému, 22 m vysokému vodopádu. Fotíme ho shora, zespodu, pak jeden druhého navzájem, myslím si, že ani Japonci by nebyli lepší. Když jsme se s ním náležitě seznámili, můžeme se přesunout do botanické zahrady, kde má růst největší orchidejovník na Kubě. Tento tropický ráj založil Špatněl Tomás Camacho pro svou dceru a má zde růst 700 druhů orchidejí. My ale viděli stěží pár druhů, jelikož jsme sice na správném místě, ale ve špatnou dobu. Nelitujeme, i tak je tu k vidění hodně zajímavých rostlin a jako bonus ptáček tocororo, který žije pouze na Kubě a pro své modročervenobíle zbarvené peří byl zvolen za kubánského národního ptáka. Průvodkyně ho asi zná osobně, jelikož v jeho řeči něco píská a on ji odpovídá, jen doufám, že to není o nás!

Konec prohlídky, čeká nás ještě dlouhá cesta. Nasedáme k našim řidičům a po místní dálnici se řítíme dál. Cesta příjemně ubíhá do té doby, než si všimnu, že náš mexický kamarád řidič, zavírá oči. To mě teda probralo, mám po spaní a už jen zírám do zpětného zrcátka, abych popřípadě zafungovala jako budíček. Přece nezhynu tak fádně, v taxíku. Večer, to byl jiný frajer. Při hudbě z rádia se za volantem kroutil, až tančil. Teď má asi siestu, je krátce po poledni.

Nakonec přece jen přijíždíme do malé, starobylé osady Viňales, kde se všichni ubytujeme, opět v soukromí. Já s Tomem u Ernesta. Zvědavost nás vyhnala do ulic, spíše jedné ulice. Tady jsme objevili místní pivnici, kde mají pivo za jejich 10 peso. To si nemůžeme nechat ujít. Dobře se sedí u piva, které má na etiketě indiána a jmenuje se Cerveza – Hatuey. Když se naše podoby přiblíží k jeho, jdeme radši o dům dál. Na náměstí s kostelem. Nesměle okukujeme suvenýry, zatím jen průzkum, utrácet se bude až dýl, co kdyby pivo podražilo. Nakouknu i do kostela a tady mě do očí udeří socialismus. Vedle oltáře se hrdě tyčí vlajka Kuby. Nezvyklé, na fotku dobré.

Po pivu, jak známo, se dobře tráví, tak kam na jídlo? Průvodce píše o dobré restauraci Casa de Don Tomás, která je ve starém dřevěném domě z roku 1888. Tady to zkusíme. Nezklamali, dokonce i hudba nás přišla povzbudit do jídla a pití. Nedáme se dlouho přemlouvat. Ovšem ani k další procházce nás Jana nemusí nutit. Směřujeme k druhému nejkrásnějšímu hotelu ve Viňales, La Eremita. Vyhlídka s bazénem a barem. Marcela bude mít svátek, tak pro všechny objednává mojito. Jsme v tom nevinně, ale pod palmami obzvlášť chutná a pak se i dobře šlape zpátky.

Šlapeme a stále vedeme diskuse o Kubě, politice a lidech. Zpovídáme Janu a snažíme se to vše pochopit. Myslím, že na to máme málo času. Kubánci jsou prostě jiní. Jana chválí školství, zdravotní péči, vše mají zdarma. Například nastávající maminky jdou od 7. měsíce těhotenství do centra pro matky, kde je hýčkají a dobře krmí, aby se jim narodilo zdravé dítě. Nechápu. Co ty lidi čeká? To neví ani oni sami, ale s tím, co mají, vypadají spokojeně. Možná!

Dnes to tedy určitě nevyřešíme, radši se jdeme zabydlet. A hlavně nás ještě čeká vydatná večeře. Pan Ernesto se snaží komunikovat. Bohužel španělsky a v této řeči se umím pouze usmívat. Jemu to viditelně nevadí, komunikuje vesele dál.

Večer se už nikam nejde, máme toho pro dnešek dost, já tedy určitě. Nakonec přišly na řadu špunty do uší, jelikož z vedlejší místnosti halekala nějaká telenovela, určitě venezuelská. Pak už jsme spali jako zabití.

8.4. – neděle

Neděle, od slova nedělat. Dnes to bohužel neplatí, protože vstáváme už v 7 hod. Snídaně je bohatá a pan Ernesto tak aktivní, stále by si povídal a není s kým. Tomáš situaci zhodnotil: “Ernesto je aktivní, až radioaktivní!“ Myslel to dobře, zrovna jako Ernesto, když mně nabízel doutník po snídani, asi za tu tužku, co jsem mu dala. Taky věřím tomu, že to myslel dobře a nechtěl mě zabít.

Okolo 9. hodiny nasedáme do autobusu, který stále dokola křižuje údolí Viňales. Začínáme u hotelu číslo jedna, Los Jazmines. Sem přijíždějí hosté z celého světa, aby se kochali pohledem na nádheru hor Mogotes, nejlépe z terasy od bazénu. I nám je dopřán tento přepych a uleháme na zkoušku do lehátek u napouštějícího se bazénu. Musím přiznat, že hodina času je až až.

Rádi pokračuje v okružní jízdě, tentokrát vystupujeme u Mural de la Prehistoria. Přibližujeme se k pomalované skále, na níž v roce 1961 Leovigild Gonzáles zobrazil ve zkratce vývoj od pravěku. Byla to docela velká zkratka, myslím časová, ne malířova. Máme opět čas hodinu, to je ale na jednu malbu také hodně. Postupně soustředíme pozornost na okolí. Procházíme okolo pole, se zájmem pozorujeme místního oráče, asi bychom neměnili. Radši se necháme pozvat do jedné chaloupky, paní je viditelně zvyklá na turisty a ráda vypráví, opět ve španělštině. Ještě že Gita umí italsky a rozumí i španělsky.

Další na řadě je Indiánská jeskyně – Cueva del Indio. Jeskyní, která byla objevena v roce 1951, protéká říčka, po které plujeme na lodičce a prohlížíme si podzemní svět. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na naši úžasnou Macochu.

Na řadě je prohlídka domku, kde suší tabákové listy a pak vyrábí doutníky. I pro nekuřáka zajímavé. Všude okolo roste tabák a po sklizni ho právě zde suší. Místní borec s velkým doutníkem v ústech nám vše vysvětluje, Jana překládá. Natolik nás zaujal, že od něho kupujeme pár doutníků, podle způsobu prodeje asi načerno. A opět máme dost času, na nás uspěchané Evropany až moc. V restauraci, při tu-kole nebo pivu diskutujeme o Kubě a jejich obyvatelích. Začínáme si zvykat na pomalejší kubánské tempo, že nám i přes dostatek času ujel autobus. Prostě maňana. Je to dobře, pár kilometrů pěšky nikomu neublíží.

Večer se jdeme bavit do hospody, kde hraje živá hudba. Tady máme možnost pozorovat temperament Kubánců zblízka. Jako by večer všichni oživli. Bude to asi tou úžasnou hudbou. I naše děvčata tančí jako o život. A že jim to jde!

9.4. – pondělí

Máme tady pondělí a ještě k tomu velikonoční. Škoda, že nám ta vejce k snídani neudělali pro změnu natvrdo. Místo pomlázkou jsme byly sešlehány proutkem z ibišku. Kluci nás zachránili, neuschneme. Zato taxikáři si dnes dali načas, ale nakonec vyjíždíme. Dnešním cílem je Pinar del Río, loučíme se s příjemným Viňales. Máme v úmyslu navštívit továrnu na výrobu doutníků, ale bohužel, narážíme na zavřené dveře. No nevadí, pokračujeme směrem Havana, ale po cestě máme ještě v plánu zastavit v Las Terrazas. Ekologicky pojatý turistický komplex leží 4 km od města Soroa, kde jsme již byli, ale nestihli všechno zajímavé navštívit. Dnes to chceme napravit. Za vstupné 3 CUC se můžeme až 3 hodiny procházet nebo přímo válet u jezera malebně obklopeného horskými svahy. Špatné to nebylo, ale pracovní název „Mácháč s palmami“ mně připadá hodně výstižný. Je pořádné vedro, takže čistá voda je fajn a osvěží.

Cesta do Havany je dlouhá a tudíž únavná. Vzhledem k absenci jídla i pití, sháníme nějaký obchod. Zastavujeme u místní pekárny. Výběr ze dvou druhů, veka a bulky do sladka. Skoro zadarmo, ale to je vše. Ani obchod nás moc nenadchnul. Přímo zeje prázdnotou. Nevím na co zde mají tolik kartáčků na zuby. Pak vidím tabák a vejce. Co se týče vajíček, budu mít doma určitě delší absenci. Vracíme se na naše výchozí místo v Havaně. Sice nám věci přestěhovali do jiného pokoje, ale to nevadí, hlavně že je kde hlavu složit a natáhnout si záda pokroucená z auta.

10.4. – úterý

Budíček v 6,15 hodin. Snídaně pouze čaj. Sušenky máme ještě vlastní a vajíčka nechci, už hrozí kvokání. Opět poznáváme význam slova maňana. Jeden řidič taxi předvedl skoro dvouhodinové zpoždění. Vše máme sbaleno, nevím jak se to povedlo, ale nakonec jsou všechna zavazadla v autech i na střeše a my fakt vyjíždíme. To, co jsem nechtěli, být v pravé poledne ve vesnici Guamá, se stalo skutečností. Prohlídka napodobeniny indiánské vesnice začíná na rychlém člunu, ten nás odvezl z osady La Boca a vysadil přímo ve vesnici. Sochy indiánů nám přibližují jejich život. Na závěr můžeme ochutnat krokodýlí maso a kokosové mléko, jasně že s rumem. Další na řadě je prohlídka krokodýlí farmy. Ti malí vypadají tak roztomile a neškodně. Bohunka jednoho vyfasovala za krk, já si zase jiného vzala na dlaň, jen je divné, že i miminkám svazují tlamičky. Asi o nich ví víc než my. Ti velcí u nás vzbuzují respekt, ale zase vypadají dost líně. V tom horku se jim nedivím, taky tak určitě vypadáme.

Na cestě do Cienfuegos se musíme zastavit v zátoce Sviní, nedaleko odtud přistáli v roce 1961 kubánští exulanti, kteří chtěli osvobodit Kubu od komunismu, ale jejich pokus ztroskotal. My se o nic nepokoušíme, jen se seznamujeme s Karibikem. Ještě přidáváme procházku k skalní prohlubni s křišťálově čistou vodou. Rybiček je tu jako v akváriu. Stojí to za to, zvlášť, když v ceně vstupného máme opět nápoj…

Cienfuegos, další město, které chceme na trase do Trinidadu navštívit. Leží v hluboké, přírodní mořské zátoce. Možná proto je přezdíváno „Perla jihu“. Abychom si prohlídku vychutnali, musíme mít nejdříve plné žaludky. Ve stylové restauraci se o to postarali dokonale a my se můžeme vrhnout na rychlou prohlídku.

Město bylo založeno v roce 1514 a výrazný vzestup zaznamenalo v 19. století, kdy se stalo nejdůležitějším přístavem na jihu země. Nás zaujala vila Palacio de Valle. V jejím architektonickém stylu se mísí gotika, napoleonský empír a maurské stavební prvky. To už stojí za pár fotek, ne?

Je už dost pozdě a do Trinidadu je ještě daleko, tak rychle nasedat. To ještě netušíme, že budeme svědky masového vraždění krabů. V noci putují tito bezbranní tvorečkové od moře přes silnici. Je jich tolik, že se jim nedá vyhnout, i když se řidič chvíli snaží. To křupání se nedá už poslouchat, okna máme zavřená. Ta hrůza trvá několik kilometrů. Nakonec dojíždíme už za tmy do Trinidadu. Vzpomínám na první dny na Kubě, kdy dokonce i pršelo. To teď jsme už opravdu v tropech. Vedro by měl řešit větrák, ale hučí tak, že ho radši vypínáme a v potu jdeme spát. Spím špatně, zato prý nahlas.

11.4.- středa

Ráno se všichni scházíme, abychom se vypravili na známou pláž Playa Ancón. Tři taxi nás vezou pěkně rychle k velkému hotelu Ancón. Skupina se rozdělila na dva tábory. Ta aktivnější polovina jede na moře na katamaranu šnorchlovat, druhá polovina se koupe a opaluje u Karibiku. Jako celek pak dostáváme shora pěknou spršku.

Bohužel déšť nás neopustil ani na výletě do pohoří Sierra del Escambray. Je zataženo, fouká, až se palmy ohýbají. Nezbývá, než tady ochutnat kávu. Mají tu mnoho druhů, většinou ani netušíme, co se za jejich názvem skrývá. Prohlídneme si zatím místní muzeum kávy a pak jdeme ochutnávat. Majka si nenechala dobře poradit, jelikož na kávu s rumem a s citronem se nikdo z nás neusmívá. Jako „kafařka“ prý dnes končí. Bohunka měla takovou radost z krásně vyhlížející sklenice s kávou, až si ji kamerou převrhla. Zdá se, že moje obyčejné cappuccino vyhrává.

Sjíždíme opatrně zpět do města. Trochu cítím brzdy, ale řidič je zatím v klidu. Nakonec zastavujeme u keramické dílny. Zajímavé výrobky, ale krom pár korálků si tu nic nekupujeme. Máme hlad, tak kupujeme na ulici pizzu za 5CUP, skoro zadarmo, ale to je taky jediné, co se dá na ulici koupit. Pak ještě ovoce a pár tyček se sýrem. Pro nás rozmlsané Čechy dost jednotvárné.

Stmívá se a my korzujeme městem, které založil roku 1513 Diego de Velázquez. Stejně jako jiná města zbohatl Trinidad na obchodu s cukrem. O jeho zašlé slávě svědčí krásně zachovalé náměstí Plaza Mayor porostlé palmami, hrbolatá kamenná dlažba dovezená z Bostonu, vysoké dřevěné dveře a okna zamřížovaná až pod červené taškové střechy. Historické jádro města se stalo roku 1950 národní kubánskou památkou a v roce 1989 se ho ujalo UNESCO. Na město padla tma, z restaurací je slyšet živou hudbu, nahaněči zvou dovnitř, ale na mě, místo tmy, padla únava. Dobrou noc v Trinidadu.

12.4. – čtvrtek

Výjimečně vstáváme brzy. Máme sbalenou plnou polní a s tou se musíme dostat na autobusové nádraží. Nejdříve to vypadá na taxi, pak ale vyrážíme pěšky. Ještě štěstí, jelikož nádraží je za rohem. Ať nepřeháním, tak za dvěma. Chvíle napětí, nejsou tady čtyři kamarádi, co se asi stalo? Nakonec doběhnou včas. Pan domácí zaspal, takže je nevzbudil, jak původně slíbil. Opět maňana. Konec dobrý, všechno dobré, v 8 hodin můžeme nasedat všichni do autobusu a vydat se do Bayama. Čeká nás opravdu dlouhá cesta. Pozoruji krajinu podél cesty, je to pro mě takový nekomentovaný dokument o Kubě. Čím dále na východ, tím se zdá být kraj bohatší. Toalety a občerstvení řeší pár zastávek. Ty na nádraží jsou dost špatné. Pro nás jsou zajímavé tím, že dveře od toalety nám sahají asi do půli těla, takže si stále můžeme povídat a zároveň kontrolovat, jestli některá kolegyně nezdržuje zbytečně. V 18 hodin jsme konečně v cíli. S chutí se jdeme večer projít po městě. Sezení bylo dost přes den v autobuse.

Bayamo je nablýskané středisko provincie „Granma“, která byla pojmenovaná podle jachty, s níž zde Fidel Castro, Che Guevara a jejich spolubojovníci přistáli v roce 1956. Vznik města se datuje od roku 1513. Leží necelých 100 kilometrů od Santiaga de Cuba a je i vhodným východiskem pro výlet do národního parku Sierra Maestra. Bayamo je zároveň zajímavým historickým městem. V domě na hlavním náměstí Plaza de la Revolución se narodil Carlos Manuel Céspedes, který vydal v Bayamu první prohlášení o nezávislosti Kuby. Osvobodil své otroky a plně se oddal boji proti španělským kolonizátorům. Místní obyvatelé, pod jeho vedením radši město podpálili, než by ho vydali Španělům. Tak 20. ledna 1869 skončily slavné dny Bayama.

Ve městě si kupujeme svačinu na zítřejší výlet do hor a pak se jde odpočívat. Je vedro, asi okolo 30°C. To bude náročná, teplá a hlavně dlouhá noc.

13.4. – pátek

Každé ráno začíná snídaní, ale dnes je obzvlášť přepychová. Servírování jako na zámku, dokonce nás obsluhuje dívenka, asi pomocnice v domácnosti. Předpokládám, že služky se zde nevyskytují. Sraz je ohlášen na 9. hodinu na náměstí. Jsme tam jako vždy všichni včas, až na Janu průvodkyni. Probíhá okolo nás a hlásí 15 minutové zpoždění, co máme dělat? Čekáme dál. Nálada uvadá s přibývajícími minutami. K 15 minutám můžeme připočíst dalších 30. Tak takhle vypadá maňana v praxi. Vyhlížíme objednané taxi. Ty co přijíždějí, vypadají už z dálky dosti zchátrale. Zblízka se to jen potvrdilo a ještě zajímavější jsou zevnitř. Hlavně že jedou. Tedy zatím.

Do hor by nás ale nevytlačily, takže přesedat! Do čeho? To je špatně položená otázka. Správně zní „na co?“ Na korbu náklaďáku. Tak takhle bude cesta do Guisa – Sierra Maestra hodně dobrodružná. Základ je udržet se. Při prudkém stoupání se posunujeme k okraji a máme tendenci vytlačovat kameramana, který „protekčně“ sedí na kraji. Opět je co pozorovat. Dřevěné chaloupky s plotem z kaktusů působí velice příjemně a pro nás zajímavě, koryto řeky je spíše vyschlé, ale v období dešťů určitě umí řeka pozlobit. Svědčí o tom napůl stržená silnice. Prostě najednou jeden pruh není. Máte se dívat na cestu a žádné pozorování okolí. Nastupujeme na pochod. Teplo je dost velké. Jdeme hustým porostem, skoro lesem, až se vykulíme u malého krásného vodopádu s hlubší tůní na koupání. Voda je sice lákavá, ale my chceme jít ještě dál. Před námi jsou kopečky porostlé palmami a tušíme nádherné výhledy. Máme s sebou domorodce – průvodce, který nás vede. Naše cesta pokračuje i přes zahrádky místních domků. Otvíráme a zavíráme vrátka a jen čekáme, že se zvedne některá z mnoha prasnic a ukáže nám, kdo je tady doma. Měly asi starosti s krmením prasátek, tak nás tolerovaly.

Potkáváme kobylu s hříbátkem a osla. Ten je sám, tak aby mu nebylo smutno, nechám se s ním alespoň vyfotit. Pochod za to stál, ulovili jsme pár krásných záběrů a spokojeně se vracíme k „bazénu“ u vodopádu. Teď už si tu osvěžující koupel zasloužíme.

Bavíme se pozorováním Marcella, který předvádí Tarzana a skáče z větve do vody. V jeho věku obdivuhodné. On to byl výkon obdivuhodný v každém věku.

Dostáváme čerstvě natrhané grepy. V tom teple super občerstvení. Je čas na návrat. Škoda. Vracíme se stejnou cestou a našemu náklaďáčku jdeme naproti. Víme proč. Stihli jsme navštívit pivnici pro místní vesnici. Musím uznat, že pivo mají dobré, přestože ho přelévají z pet lahve. Jen ho stihneme dopít, už je tu taxi – korba. Frčíme dolů, kde si nás převzaly již známé taxíky. Ještě nás čeká vyhlídka Mirador. Příjemné místo, kde si dáváme dobrou pizzu. To se hned lépe prohlíží okolí.

Z Bayama si večer už stihneme prohlédnout pouze zahradní restauraci u kostela. Při sklenici mojita hodnotíme uplynulý den jako velice příjemný. Méně příjemná bude asi noc. Každou hodinu odbíjí dva zvony na kostele a komárům to vůbec nevadí, proč taky, při jídle…

14.4. – sobota

Dnes je na řadě opět přesun. Tentokrát nás po třech hodinách jízdy čeká Santiago de Cuba, nejživější a nejtemperamentnější kubánské město, které bylo od roku 1524 deset let hlavním městem Kuby. Rozkládá se v hluboké zátoce u Karibského moře.

Město se starobylými uličkami, parky a kostely nás zve na procházku. Přijímáme a začínáme v srdci města, na náměstí Parque Céspedes. Tady obdivujeme zároveň několik budov. Radnici, z jejíhož balkonu oznámil Fidel Castro vítězství revoluce, hotel Casa Grande s jeho 100 schody a vyhlídkou na celé náměstí. Z vyhlídkové restaurace si můžeme dobře prohlédnout dům Casa de Velázquez, kde bydlel zakladatel města a první guvernér ostrova Diego Velázquez a katedrálu, v níž v roce 1998 sloužil papež Jan Pavel II. při návštěvě Kuby mši na usmířenou. Další budova, která se nedá přehlédnout, je Dům pionýrů, původně vila Bacardiho. Dům je opravený a vypadá úchvatně. To bude mít Bacardi radost, až se vrátí. Tom soudí, že bude mít radost jako Schwarzenberg z Orlíku. To se my ale už nedozvíme.

Při průzkumu města nám bylo řečeno, že se dnes hraje derby v baseballu mezi Santiago de Cuba a Santa Clarou. Padá návrh:„ Pojeďme fandit!“ Všichni jsou pro. To bude zážitek. A byl.

Přijíždíme ke stadionu. Před vchodem je tlačenice, ale my můžeme jít vchodem pro V.I.P. hosty. Představa, že budeme někde odděleni od místních, je mylná. Jsem přímo mezi fanoušky, jen doufám, že jsem dobře odhadla, komu mám fandit. Nejdřív se hraje hymna a pak zápas může začít. Tady může naplno vypuknout kubánský temperament. Radost pohledět na tančící dívky. Mezi fanoušky se prodírají prodavači s občerstvení a lidé, kteří se stále odněkud někam přesunují. Na lavičkách to jenom vře. Každý bod je náležitě pochválen. Nestíhám vše pozorovat. Jsme na přehlídce dobré zábavy. Byl to skvělý nápad.

Kubánci baseballem žijí. Když se vracíme, ještě se hraje. A my můžeme přes otevřené dveře do bytů nakukovat, jak se hraje. Dívá se opravdu asi každá rodina. Informace na závěr dne. Santiago de Cuba vyhrála. O kolik? To teda už nevím.

15.4. – neděle

Dnešek je zasvěcen pláži a lenošení. Bude se opět plavat v Karibiku. Taxi nás vezou ne příliš dobrou cestou podle pobřeží na pláž Caletón Blanco. Nepotřebujeme turistické zázemí, takže si jdeme najít nějakou tu tajnou, menší, zato příjemnější plážičku. Zase až tak tajná nebyla, jelikož za chvíli je tu Kubánec a nabízí nám oběd až na pláž. Ta představa dokonalého lenošení a ještě s obědem. Souhlasíme.

Jako předkrm nám prý přinese místní druhy ovoce. No jasně, to bereme taky. Za chvíli je zpět. V nabídce je mango, zelený banán a cosi, co opět neumím pojmenovat, ovšem cena je 5CUC. No to si snad dělá legraci. Vždyť mango jim roste u baráku jako nám jablka. Probouzí se v nás obchodní duch a usmlouvali jsme na 3 CUC. Po takovém výkonu si zasloužíme koupel v nádherně čistém a teplém moři. Ani jsme si nevšimli, jak nás to nádherné sluníčko pěkně připaluje.

Ve 14 hod siesta končí a opět přijíždí naše staré známé taxi, které nás rádo odveze z náruče moře na vyhlídku u majáku. Casstillo del Morro, dobře zachovalá pevnost s překrásným výhledem na moře, leží u vjezdu do zátoky. Tak tady se při prohlídce určitě dopečeme do zlatova. Na všechny strany odsud míří již rezavá děla, ta by už Santiago neubránila. Pouze velký zvon na okraji pevnosti by možná ještě svoji úlohu byl schopen splnit. V prostorách pevnosti se nachází pirátské muzeum. Zběžně si prohlížíme vzpomínky na piráty z Karibiku a pak je vyhlížíme v dálce na obzoru. Nikde nikdo, tak jen fotíme krásné pobřeží a v pozadí Santiago de Cuba.

Závěr dne, respektive dnešní večer, bude asi dost zajímavý. U sousedů se dnes večer bude věštit. Afrokubánec Robertiko, vyznavač santerijského náboženství, bude naší kamarádce Bohunce věštit z karet. Tak u toho nemůžeme chybět. Večer začíná příjemným povídáním. Tentokrát rozumíme všichni, jelikož náš Santerijec pracoval v Čechách v Náchodě. Jeho vzpomínka na to, jak u nás „klepal kosu“ a kouřil „klejky“,vzbuzuje smích. Věříme, že mu mohla být u nás zima, asi jako nám je u nich stále vedro. Pak už se rozbíhá věštění. Střídá se snímání karet levou a pravou rukou, počítání karet a upřené pohledy do očí. Výsledek je ovšem pozitivní, což Bohunce všichni přejeme. Nejdůležitější ze všeho je, že bude mít dvojčata a dům u moře. Teď abychom ji každý rok navštěvovali a zjišťovali, jak pravdivá byla věštba.

Zážitek jsme zapili pivem Cristal a před půlnocí spěcháme k našemu prozatímnímu domovu. Zítra nás čeká výlet do pohoří Sierra Maestra.

16.4. – pondělí

Mikrobus nás dnes vyvezl pod nejvyšší horu Gran Piedra (1234m). Od restaurace vedou schody místní vegetací na skálu s vyhlídkou. Šlapeme 450 schodů v dešti a mlze a jen tajně doufáme, že se počasí umoudří a nechá nás pokochat se výhledem na pohoří Sierra Maestra. Náš výstup byl po zásluze odměněn. Kopečky se pomalu odkrývají a mraky s nechutí opouští oblohu. Dokonce i sluníčko vykukuje a zdraví výletníky. Ani se nám nechce zpátky, ale čeká nás ještě další program. Skupina se opět rozdělila.

Někteří, ti aktivnější turisti, mezi které bohužel nepatřím, jdou asi na 3 hodinový trek v horách s průvodcem. Nás pár ostatních jdeme navštívit haciendu Isabelicu. Jmenuje se po otrokyni z Haiti, která zde žila. Expozice v haciendě je věnována pěstitelům kávy.

Okolí je velice příjemné, a když si na závěr prohlídky můžeme objednat šálek vonící kávy, tak jsme úplně spokojeni. Krásných pohledů a tím pádem i fotografií není nikdy dost, takže hurá do botanické zahrady. My znalí exotické květeny nejsme nijak překvapeni záhony anturií, hortensií ani strelicií. Spíše nás okouzlil místní zahradník, který klesá pod tíhou obřího pugétu květin. A to jsme mu ještě naložili další. Nic neříkal, pochodoval dál.

Obě skupiny se opět potkaly a můžeme vyrazit zpět do Santiaga. Čeká nás ještě exkurze do továrny na výrobu doutníků Monte Christo. Mají dokonce i otevřeno, to nás těší, co nás ale netěší, je, že máme zákaz vzít s sebou foťáky a kamery. Film bude ochuzen o jistě zajímavé záběry z výroby. Nedá se nic dělat, musíme si vše pamatovat. Už se nedivím, že cena doutníku je tak vysoká. To, co s nimi vyvádějí, se skoro nedá popsat. Poznají sebemenší vadu už na tabákovém listu, pak doutníky rozdělují podle velikosti, barvy a ani nevíme podle čeho všeho ještě. Projdou přísnou výstupní kontrolou. V každé místnosti sedí asi dozorce, jen pozoruje dění. To, že mají dost šikovné ruce, dokázali Kubánci i tím, že přes přísný dohled dokázali našemu Italovi prodat pod rukou krabici doutníků. Poklona patří jak Italům, tak Kubáncům!

Vracíme se a krom toho, že se dalo do deště, se neděje nic zvláštního. V poslední den promokla bunda, batoh a tím pádem i já. Sušíme se a naše lenost dosahuje vrcholu. Už umíme maňana. Silou vůle se balíme a s velkými batohy se přesunujeme do privatu k Janě. Tady jsou na nás hodní a nabízí zaručeně zeleninovou polévku, pro vegetariána Toma jak dělaná. Ale ouvej, copak to v ní plave? Že by maso? Jasně, ale vařilo se přece zvlášť. Tak mám dvojitou porci masa. Dobrý kamarádit s vegetariánem, ne?

U TV pod větrákem pospávám až do 19. hodiny, kdy se musíme rozloučit a vydat se na autobus do Varadera. Čeká nás noční přejezd. Už se nemůžu dočkat.

17.4. – úterý

Mučení španělskou botou, natahování na skřipec, lámání v kole a 15ti hodinová jízda silně klimatizovaným autobusem mají určitě společné prvky. Přesto všichni přežili bez větších fyzických následků, ty psychické nepočítám. Teď celé dva dny nechci vidět žádný autobus.

Do Varadera jsem dorazili okolo 11. hodiny dopoledne a byli jsme nadšeni, jako prý byl chilský básník Pablo Neruda, který zde též pobýval. Původně bylo Varadero pouze vesnicí produkující sůl (1887). Dnes je to letovisko s nejdelší a nejširší pláží na Kubě. Pláž lemuje asi 30 hotelů střední a vyšší kategorie all inclusive. Nás ubytovali v hotelu „Club Amigo Tropical“. Označkovali nás žlutými náramky, odhodili jsme špinavé batohy a od této chvíle jsem zapadli mezi hotelové hosty.

Nejlépe se to dařilo u baru. Nutno říci, že se sklenkou Cuba Libre, Ron Collins, Mojito ap., to jde docela snadno. Tady nám dochází, že jsme se konečně naučili myslet maňana.

Atlantik nás tak vlídně jako místní bar nepřijal. Zprvu jsme na něm nic zvláštního nepozorovali, tak jsme se vrhli do nádherných vln, ale plavčík málem spolkl píšťalku, pak nám jasně naznačil, že můžeme do vody tak asi po kolena. Tak takhle ne, to radši připalovací procházka podél moře.

Večer začíná focením západu slunce. Každý musí mít tyto kýčovité obrázky, které u nás doma opravdu nepořídíte. Zbytek večera trávíme u bazénu a obdivujeme umění akvabel. Začínají jako „Labutí jezero“ a pak se program tak rozvinul a neměl konec, že podle Toma to byl „Nekonečný příběh“. Přece jen jsme se dočkali i toho konce a můžeme jít dohánět spánek do pokoje s výhledem na moře…

18.4. – středa

Ráno máme po vydatné snídani super nápad. Půjčíme si kola a projedeme pobřeží kolmo. Začátek dobrý, ale dál už nic moc. Bylo nás totiž pět a kola už měli jenom tři. Držíme partu, tak tedy pojedeme vláčkem, říká Jana. Moje představa se značně liší od toho, co jako vláček přijelo. Autobus bez střechy, aby se dalo za jízdy pozorovat bez překážek okolí. Jedeme? Nejedeme? Tak to tedy zkusme! Usedáme na střechu, kde nám vítr bere hlavu a ta moje hlava nechápe, jak mě sem dostali. Přehlídka hotelů nemá konce, takže dopoledne zařadíme do ztrát a nálezů. Za to odpoledne nám Atlantik vynahradil všechny útrapy a my ve vlnách řádíme jako malí.

Večer byl konečně dotočen i film o Kubě, připíjíme si s kameramanem sklenkou „Mary Pickford“. Hurá, hurá. Večer, ten poslední na Kubě, kde se myslí maňana. Opravdu jsme to vše pochopili? V každém případě jsme se snažili, jen abychom to doma v tom našem rychlém světě moc brzy zase nezapomněli.

19.4. – čtvrtek

Poslední den u Atlantiku a frčíme do české reality. Ještě naposledy vykoupat ve slané vodě, to musíme, i kdyby byla bouře, naštěstí není, jen se pomalu zatahuje a fouká vítr. To asi proto, aby nám nebylo líto, že se musíme pomalu loučit.

Balíme batohy. Ty nám ale vyrostly. Rum a doutníky každému z nás ukrojily vydatný kus z prostoru v batohu. Každý si koupil pár suvenýrů na památku. Mně se zalíbila značka z místního auta. Když nemůžu dovézt nějaké celé auto, které jsme na Kubě obdivovali, tak alespoň kousek.

Den ubíhá posedáváním u baru a poznáváním nových přátel. Jedni jsou z Olomouce, druzí z Třeboně. Navazujeme známosti. Třeba pro příští cestu. Kam to asi bude? Kdo ví?

Poslední cesta na Kubě vede na letiště do Havany. Ještě jedna malá zastávka na trase. Z Miradoru – vyhlídky máme možnost vidět nejvyšší kubánský most přes údolí. Před 20. hodinou už se suneme pod těžkými batohy (rum není lehký suvenýr) na odbavení. Večer plný čekání a létání začíná. V 22.50 odlétáme směr náš kapitalistický domov. Po 8,5 hodinách přistáváme v Madridu. Chvíli se procházíme po letišti a porovnáváme ten přepych s Kubou. Na Kubě by jim stačil jen malý zlomek, mám pocit, že i nám všem, a byli bychom šťastnější.

Čekáme 3 hodiny a pak startujeme na Mnichov. Že nám ale ten pátek protekl mezi prsty? V sobotu 21.dubna 2007 jsme na víkend zase doma. Všude dobře, doma nejlépe.

VIVA KUBA!

autor: Hana Toupalová, zveřejněno: 16.10.2007