2.3.-17.3.2006

“Dejte se zlákat vábničkou barev, vůní a dálek. Navštivte tropický ráj. Ráj bez andělů, jak jej nazvali Hanzelka a Zikmund…“. To píše v katalogu cestovka Karavela. Když jsem se dozvěděla, že průvodcem je Ivan, který nás provázel Thajskem a jede i pár kamarádů právě z této výpravy, bylo rozhodnuto. Budu tentokrát poznávat Srí Lanku neboli Cejlon.

1. den (Praha, Amsterdam, Colombo)

Začíná dovolená. Tentokrát až moc brzy ráno. Sraz na letišti je už v 5 hodin. Všech 9 účastníků (Standa, Hanka, Petr, Eva, Stáňa, Milan, Tomáš, Lukáš a já) je na Ruzyni včas. Desátý Ivan je již na místě, aspoň doufáme. Odbavení proběhlo v klidu, let je malinko zpožděný, takže směr Amsterdam odlétáme v 7,15 hodin. Let je celkem příjemný a po malé, ale dobré snídani přistáváme v 8,45 hod na letišti Schiphool v Amstru. Letiště je rozlehlé a je na co koukat. Příruční batůžek je ale dost těžký a tak si ráda posedím a také je třeba sníst svačinu z domova. Zbytečně zabírá místo.

Konečně můžeme do letadla, důkladně nás prohlédli, bezpečnost především a už sedíme každý na svém místě. Ve 13,15 hodin vzhůru za dobrodružstvím na Srí Lanku. Moc zábavy si tady člověk neužije, nejvíce mě baví sledovat mapku v televizi a pohyb našeho letadla. A hele, už jsme zase nad Prahou nebo kousek vedle? Deset hodin letu před námi, no to moc neutíká. Za mnou sedí rodina, zřejmě ze Srí Lanky s třemi dětmi. Miminko je nejhodnější, dvě holčičky pěkně zlobí. Snad bych je i litovala, ale spát bych taky trochu chtěla. Mám smůlu! Každá trampota má svou mez, tak i my šťastně přistáváme na mezinárodním letišti v Katunayake, 25 km od Colomba. Je 23 hodin našeho a 4 hodiny místního času.

2. den (Pinnewala, Yapahuwa)

Na letišti jsme naloženi do mikrobusu, který předčil naše očekávání. Vypadá jako nový, je klimatizovaný, čistý a hlavně v něm máme všichni dost místa. Každý může sedět sám vedle sebe a to je nás i s Ivanem, který už vzorně čekal na letišti, celkem 10.

Plynule přecházíme na místní čas. Na ruce jsou hodinky posunuty hned, ale tělo není blbec. Kde mě postaví, tam bych spala, zřejmě časový posun 5 hodin budu chvíli rozcházet. Pomalu se přesouváme směr útulek pro slony v Pinnewale. Jsme tu brzy, ještě máme chvíli na procházku než otevřou. Tento útulek je státem vedený, byl založen na ochranu opuštěných nebo osiřelých divokých slonů, je nejpopulárnější ze všech atrakcí se slony na Srí Lance. Tolik slonů pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. Mahauti se starají o jejich krmení, ale jinak se zde sloni pohybují volně. V určitou dobu je ženou ulicí k řece a to je teprve podívaná. Všichni sloni se hrnou do řeky, na druhém břehu se vyválí v blátě a znovu koupel. Chvílemi se mně zavírají oči a viditelně nejsem sama, ale stojí to za to.

Je 11 hodin, odjíždíme na oběd. Vybrali jsme celkem příjemnou restauraci, pro začátek zkusím nudle, na těch není co zkazit, experimentovat budu až později.

Po obědě se pěkně podřimuje v buse a ten nás veze směrem na Anuradhapuru. Venku se dalo do deště, že by ještě „období dešťů“ ? Pomocník řidiče je na liják připraven a když vystupujeme na prohlídku zbytku skalní pevnosti v Yapahuwě, každému nabídne deštník. Stoupáme po příkrém schodišti, abychom se poprvé rozhlédli po okolí. Škoda, že prší, ale i tak je výhled úžasný.

Ještě návštěva muzea s baterkou, tu má průvodce, potom nasedat a jede se dál. Chvíli dohledáváme ubytování, nakonec se vše daří a můžeme se vybalit, vždyť tu budeme spát celé dvě noci…

Nad postelí visí moskytiéra, brzy máme zjistit, že je tady nepostradatelná. Na závěr dne ještě zajedeme na večeři, tentokrát se odvážu a dám si místní rýži s karí, začíná pálivá dovolená…

3. den (Anuradhapura, Mihintale)

Vstáváme v 7 hodin, jen díky budíku. Komáři se pod síť nedostali, tak by se spalo i déle. Jdeme si koupit snídani, výběr sice je, ale nutno se rozhodnout mezi pálivé a sladké. Beru sladké . Dva rohlíky a mám ještě zbytek banánů na vaření, to se včera nepovedlo, ale jíst se dají. Den začíná rozcvičkou na schodech v Mihintale. Hned se lépe šlape, když se ví, že odtud pochází cejlonský buddhismus. Tady Mihinda potkal a přivedl k víře sinhálského krále. Krásný výhled do krajiny nám vynahradil chůzi bez obuvi a nutnost zahalovat ramena a kolena. Ještě že mám svůj oblíbený velký šátek, ten nahradí vše potřebné.

V 11 hodin se dostáváme k prohlídce staré Anuradhapury. Je nejrozlehlejší a nejvýznamnější ze starobylých měst Srí Lanky, byla centrem sinhálských království zhruba od 4. stol. p.n.l. do 10. stol.n.l. Prohlížíme velkolepé ruiny, dagoby, ale i opice, varana, ledňáčka, zoborožce, papoušky a to až do chvíle než začalo pršet. Vlastně „lejt jako z konve“. Ač jsme schovaní u místního stánku, přesto rádi vidíme naše řidiče, kteří nás vysvobozují a pak i vozí od jedné dagoby k druhé. Půjčují nám deštníky, ale ono je skoro jedno, jestli je člověk zmoklý nebo zpocený. Teplo je totiž pořád.

Po všech těch památkách si taky zasloužíme večeři ve městě. Opět rýže s karí, změna ovšem je. Pálí to víc. Začíná mně docházet, že takhle to bude všude! Únava dělá své, posedím s kamarády a pak radši spát…

4. den (Polonnaruwa, Parakrama Samudra)

Noc ušla, až na psa, co stále štěkal. Do toho občas mlasknul gekon, to je spíš roztomilé, ale psa bych dala do guláše. Ráno v 8 hod. s batohy odjezd na snídani. Sladké, pálivé a pozor změna, placky. Dobré.

Projíždíme krásně zelenou krajinou, mezi jezery plnými leknínů, zastavujeme, ta nádhera se musí vyfotit. Místní hoši žadoní o tužky, ale jak dostanou jednu, stávají se z nich divoši. Radši se schovat do autobusu a pokračovat do Polonnaruwy. Ještě jedna zajímavá zastávka, fotíme varany. Místní je krmí, jsou to větší kusy, doufáme, že jsou nažraní dost.

Přijíždíme k jezeru a kousek od něho máme i ubytování. Za chvíli nám na objednání dorazí i kola. Rozsáhlý areál je nejlepší zvládnout ze sedla kola. Pak je možné vidět královský palác, královskou knihovnu, audienční sál, bazén, dagoby, chrámy. Hodně zajímavý je 9m dlouhý kámen „ Gal Pota“, který je celý popsán nápisy a říká se mu kamenná kniha. Váží asi 25 t a přitáhli ho až z Mihintale, tedy ze vzdálenosti téměř 100 km. Ti museli být zdatní, co? Nejhezčí jsou ale měsíční kameny, které se nacházejí vždy pod schody a jsou zdobeny zvířecími, rostlinnými i jinými motivy vyřezanými do kamene. Za prohlídku určitě stojí Gal Vihara, v blízkosti Kiri Vihara, představuje vrchol sinhálských řezeb do kamene. Stojící Buddha je vysoký 7 m, ležící spodobnění Buddhy vstupujícího do nirvány je 14 m dlouhé… No prostě je na co koukat a nedá se vše stíhat, tak se vracíme přes hand – made faktory, kde se vyrábí suvenýry a nábytek z osmi druhů dřeva. Dostáváme i odborný výklad.

Po návratu na hotel se rádi sprchujeme i ve studené vodě, ono to tady ani moc nevadí. To doma by to bylo horší, tam prý chumelí a stále mrzne brrrr… zlaté vedro! Pak už spěcháme na západ slunce k jezeru „Parakramovo moře“. Západ nezklamal. A co teprve hejna kaloňů, létajících proti měsíci, to je romantika. Po tolika zážitcích se těšíme na jídlo, netušili jsme, že se budeme těšit tak dlouho, moc dlouho. Nevím jak to dělají, ale příšerně se s tím pářou. Je to zkušenost pro příště. Jídlo si objednat na určitou hodinu a ušetříte si žaludek i nervy. Nakonec ani kvalita není to, co jsme očekávali. Brambory a zelenina se sýrem, tak malinko bez chuti, zato dražší. Zapít kolou nebo vodou a spát. Zítra je opět náročný den.

5. den (Sigirya, Dambulla, zahrady koření)

Noc byla úděsná, velké vedro. V noci pracně vylézám z moskytiéry a pouštím větrák. Riskuji nachlazení, ale v tom horku spát nejde.

V 7 hodin vyjíždíme, všichni mají za sebou upocenou noc, den asi nebude o moc lepší. Snídáme opět po cestě, kupuji si plněné housky (určitě pálivé), je možné si dát kávu nebo čaj. V 9 hodin přijíždíme k úžasné skalní pevnosti Sigiriya, která leží 22 km od Dambully a patří mezi největší zajímavosti na Srí Lance. Mě bude hlavně zajímat, jestli na ni vylezu.

Nejprve procházíme vodními zahradami. Jsou plné jezírek, ostrůvků, stromů a cesta skrz ně nás dovede až k úpatí 200 m vysoké skály (377 m.n.m.), kde se po schodech začíná stoupat vzhůru. Asi v polovině se dostáváme k výklenku, kde se nachází řada obrazů krásných žen. Tyto kresby z 5. stol. jsou jedinými starými malbami na celé Srí Lance, které nejsou spjaté s náboženstvím. Za galerií vede stezka po příkrém skalním úbočí a je na vnější straně chráněná 3 m vysokou zdí. Najednou se úzká stezka vynoří na rozlehlou platformu. Zde se nachází vstupní brána ve tvaru obrovského lva, do dnešního dne se dochovaly pouze lví tlapy. Stoupání je náročné, mám mokrou i šňůru od brýlí. Konečně jsme na vrcholku skály. Má rozlohu 1,6 ha, většina staveb je zde poničena, nejzachovalejší je asi vodní nádrž (27x 21 m), která vypadá jako plavecký bazén, ale vzhledem k barvě vody ani moc ke koupání neláká. Z vrcholu je nádherný výhled do okolí. Sestupujeme a pěkně utahaní pak vyrážíme do Dambully, kde se nachází jeskynní chrámy. Je tu pět samostatných jeskyní a v nich kolem 150 spodobnění Buddhy. Abychom je všechny viděli, musíme opět stoupat do kopce. Nic tu není zadarmo, ani krásné výhledy do okolí, vidíme i 22 km vzdálenou Sigiryiu.

Příjemné posezení u dobrého oběda si všichni zasloužíme. Jídlo je celkem brzy připravené, tady je už turisti asi vycvičili, během půl hodiny nosí na stůl. Velký talíř rýže a spoustu malých mističek s přílohami. Chlebovník, kari kuře, brambory, strouhaný kokos s cibulí, smažené ryby a spoustu dalších pochutin. Na závěr ještě pohár – ovoce se zmrzlinou – děj se vůle Buddhova. Vypadá to, že jsme všichni přejedení a z busu nás už nikdo nedostane. A zase dostal – Ivan.

Zastavujeme asi 20 km za Dambullou, kde se nachází gedige (chrám) z osmého století. Je to vzácný příklad smíšené buddhistické a hinduistické architektury, který může trochu připomínat chrám mexických Mayů. Je tu několik tantrických řezeb se sexuální tématikou. Je ale potřeba nasadit dostatek fantazie.

V zahradě koření je příjemně. Je to skvělá příležitost, jak poznat nový způsob užívání koření, které používáme celá léta. Za všechny vyjmenujme aspoň skořici, hřebíček, kardamon, pepř černý, muškátový oříšek nebo vanilku. Všemi oblíbené plody kakaovníku a kávovníku. Na konec ještě masáž, to je přepych, bylo by škoda toho nevyužít. Na závěr si můžeme nakoupit různé koření, vynechávám část programu a sháním WC, zmrzlina nezklamala a Buddha se na mě viditelně vykašlal.

Den jsme zakončili v skalním klášteře Aluvihara. Je to neskutečně malebné místo, až na jednu jeskyni, ve které můžeme vidět utrpení hříšníků. Na to nemám už žaludek a radši budu hodná… V některých jeskyních jsou pěkné fresky, najdeme zde i dvě spodobnění spočívajícího Buddhy a jeskyni zasvěcenou Buddhagosovi, indickému učenci.

Než dojedeme do Kandy, musíme ještě zastavit u hinduistického chrámu v Matale. V chrámu Sri Muthumariamman Thevasthanam (to je teda název, takový na zapamatování) zrovna probíhá obřad. Všude hluk a barevné žárovičky. Pro nás velmi zajímavé, s atmosférou našich kostelů nesrovnatelné. Ještě zajímavější jsou obrovské barevné vozy, vlastně obřadní kočáry, které táhnou lidé při každoročním festivalu. I tady je nutné si zakoupit vstupenku.

Do Kandy dojíždíme se západem slunce, což tady znamená v 7 hodin tmu. Díky tmě řidiči chvíli bloudí, než se trefí na cestu vedoucí k vytipovanému hotelu. Sláva, bydlíme. Ani mně nevadí šváb v koupelně. Hlavně, že je kde hlava složit a taky můj žaludek, zítra už snad bude líp. Dnešek byl fakt náročný.

6. den (Kandy, botanická zahrada Peradeniya, Kandyjské tance)

Dnešní budíček nám vyrobili místní černí havrani, kteří si sedli na plot a spustili křik. Nevadí, stejně už v 8.30 hodin odjíždíme na snídani. Navštěvujeme velkou a hlavně čistou pekárnu s širokým výběrem sladkého i pálivého. Kupuji od obojího. Něco mizí hned a něco nechám na cestu. Zastavujeme u obchodu s batikou. Dají se tady nakoupit pěkná trička za celkem dobré ceny. Bílé za 150 Rs a barevná za 200 Rs.

Následuje už méně příjemný výstup k sedícímu Buddhovi, co shlíží z kopce na město. Fotím panoramata a vola, přivázaného u stromu. Doufejme, že pevně. Z horka rychle do příjemné zimy v buse, ale to netušíme, že se mu porouchalo řazení a my musíme opět do vedra. Naštěstí ne na dlouho, spojenými silami se daří bus zprovoznit a můžeme pokračovat dál, tentokrát přímo do města Kandy. Kandy leží v nadmořské výšce 500 m, město i jeho okolí je svěží a zelené, je to druhé největší město Srí Lanky. Ohniskem Kandy je zdejší jezero s chrámem Zubu (Dalada Maligawa). Městské centrum je směsicí starých krámků, specialistů na starožitnosti a drahé kameny a rušných tržnic.

Jdeme do chrámu ukrývajícího nejdůležitější buddhistickou relikvii, posvátný Buddhův zub. Je tu vše možné i nemožné, ale Buddhův zub nám neukázali, asi nejsme ti vyvolení. Tak jsme si prohlédli alespoň muzeum. Tady kromě mnoha jiných věcí jsou zajímavé fotky chrámu, jak vypadal v roce 1998 po výbuchu bomby u jeho hlavního vchodu. Bezpečnostní opatření se od té doby ještě utužila, prošli jsme kontrolami zavazadel a tělesnými prohlídkami.

Abychom poznali, jak Kandy žije, jsme vpuštěni do města. Je tu pěkný šrumec, jen abych se neztratila, všichni jsou si podobní a krámky si taky nezadají. Podařilo se mně koupit čaj, jasně ten Srílanský, tudíž nejlepší a taky nějaké místní CD, Buddha ví, co na něm bude. Chození po obchodech mně moc nebaví, tak si s Tomem sedáme do bufetu na coca colu. Tomáš se vrhá ještě natáčet ten blázinec, ale mně vyhovuje sedět. Dvě místní děvčata se dávají do řeči a brzy, i se svou chabou angličtinou, chápu, že vybírají peníze pro svou kamarádku v nemocnici. Stojí mně to 100 Rs, ale mám dobrý pocit. Nejde být na každého hodný, to bychom za chvíli neměli ani na placku. Odjezd máme sice ve 14 hodin, ale řidiči díky dopravní špičce, přijeli o půl hodiny déle, tak se vaříme na ulici. Nakonec je rádi vidíme a ještě chceme stihnout prohlídku největší botanické zahrady Peradeniya, vzdálenou 6 km od Kandy.

Zahrada, původně královská odpočinková, se rozkládá na 60 ha a její tři strany obtéká řeka Mahaweli Ganga. Prohlédli jsme si spoustu zajímavých rostlin. Impozantní ulici královských palem, kokosové palmy, seychelské palmy s ořechy vážící 10 až 20 kg, ulici ze stromů „dělová koule“ a obří fíkovník na velikém trávníku – pokrývá 1600m2. Procházkou by se dal strávit celý den, je to skutečná nádhera, ale únava je už taky skutečná, takže ještě v rychlosti sbírku orchidejí a končíme. Ukázalo se, že akorát včas, přichází každodenní přeháňka, spíš příjemná než nepříjemná. Nastává diskuse k dalšímu programu a polovina cestovatelů vystupuje na tržnici a druhá (včetně mě) se nechává odvézt na představení Kandyjských tanců. Nelitujeme, poprvé vidím i chůzi po rozžhavených uhlících. Den jsme zakončili ještě drobnými nákupy na tržnici, dokonce se spojujeme s druhou polovinou. Rádi si bereme místní tuk – tuk a unavení prcháme do hotelu Kandy Inn. Konečně „doma“. Rychlá očista těla, večeře, natřít autanem a šup do hajan!

7. den (Nuwara Eliya, továrna Pedro Tea Estate, Dalhousie)

Dnešek začíná pro změnu rozcvičkou, musíme si snést zavazadla z kopce k busu. Bydlíme totiž v hotelu dosti nepřístupném. Teď teprve oceňuji malé zavazadlo, i když lehké zrovna taky moc není. Ranní rituál v pekárně si rádi zopakujeme. Tady se o nás starají jako o vlastní, po snídani a nákupu na cestu, nám i zamávali. Toho se v Čechách člověk nedočká. Jiná zem, jiný mrav.

Vyjíždíme k městečku Nuwara Eliya. Leží ve výšce 1889 m a bylo oblíbenou náhorní stanicí Britů, kteří ji postavili ve stylu britské vesnice. Za 1,5 hodiny vidíme pěknou poštu z růžových cihel, Hill Club ve stylu venkovského sídla s loveckými výjevy, golfové hřiště (říká se, že jedno z nejlepších v Asii). Nemohu posoudit, na golf skutečně nebyl čas a hlavně ho neumím. Tady si můžeme nakoupit ještě jídlo. Blíží se výstup na Adamovu horu. Nosiče nemám, tak kupuji jen pár banánů, pití a pro jistotu placku, abych nemusela vzdát vrchol jen kvůli hladu! Po prohlídce „Nureliye„ projíždíme čajovými plantážemi (asi 3,5 km) do továrny Pedro Tea Estate. Tady nás navléknou do slušivých zelených čepiček a zástěr, pak se jdeme podívat, jak se ten čaj vlastně zpracovává. První srílanský čaj vypěstoval v roce 1867 James Taylor, jako náhražku za kávové plantáže zničenou chorobou. Dnes je celá vysočina v podstatě jedinou velikou čajovou plantáží. Nejprve sem přivezou pytle čaje od česaček, každá denně natrhá nejméně 16 kg a dostane 250 Rs. Muset ho trhat, to by mě snad ten čaj ani nechutnal. Úprava začíná sušením, pak se drtí, a tím se spouští fermentační proces. Vyrobit velmi kvalitní čaj je umění. Existuje velký počet typů a odrůd čaje, lišících se velikostí lístků a kvalitou. Běžné čaje jsou obvykle směsí více typů. Skutečně dobrý čaj si můžeme koupit na plantážích, tak toho všichni bohatě využíváme. Vypadá to, že mám do důchodu vystaráno.

Znovu projíždíme přes čajové plantáže, na tu nádheru se dá dívat stále a blížíme se k městečku Dalhousie, odkud se prý nejlépe vychází na Adamovu horu (2224 m ). Tak nevím, jestli je vůbec nějaké místo, z kterého by se mně vycházelo nejlépe! Cesta vede stále z kopce a častým používáním brzd se opotřebovalo brzdové obložení tak, že to slyším i já, laik. Řidič každou chvíli zastaví a pomocník vyběhne do terénu. Shání obložení. Povedlo se a už zajíždíme do boxu místního servisu. Na první pohled moc důvěry nevzbuzuje, ale hoši celí od oleje se činí a za hodinu můžeme pokračovat na ubytování do Dalhousie. Už je tma, tak náš Adam´s Peak nevidíme v celé kráse, jen osvětlenou cestu, po které půjdeme už v půl třetí ráno, abychom výstup zvládli do východu slunce. Rychle odpočívat a sbírat energii.

8. den (Adam´s Peak, Horton Plains)

Světe, div se, vážně jsme vstali a už v půl třetí kráčíme tmou s batůžky na zádech vstříc Adamově hoře. Vycházíme z 1400 m a hora je vysoká 2 224 m. Čeká nás 800 m převýšení než vystoupíme na místo, kde Adam poprvé stoupl na zem po vyhnání z ráje. Jiné legendy tvrdí, že stopa patří Buddhovi nebo je to dokonce stopa boha Šivy. Ať už budeme věřit kterékoli legendě, skutečností zůstává, že toto je už po více než 1000 let poutní místo.

Výstup začíná pozvolným stoupáním, dokonce se ocitám v malém chrámu a místní mnich mě přivazuje bílou šňůrku. Modlí se a já mám lepší pocit, že jsem pro zdárný výstup již udělala vše. Tak a jde se. Před námi se vine cesta osvětlená zářivkami a lemovaná mnoha stánky. Mírné stoupání se začíná podezřele měnit v příkré a cestu nahrazují schody. Každý jiný, občas i chybí a to nás nutí dávat pozor kam šlapeme. O zimě nemůže být řeč, pěkně z nás leje a tak když vidíme stánek s čajem nemůžeme odmítnout. Neumím si představit podnikat v takovém stánku, nosí si vše na hlavě a já mám problém vynést sama sebe. Čaj ale umí výborný. Silný, sladký, s mlékem, no mňam… Stoupáme spolu s místními. Oni v sárí a žabkách, my v goratexu a pevné obuvi. Za to budou mít ale lepší čas, jelikož zastávku na čaj ještě párkrát zopakujeme a vrchol zdoláváme po 4 hodinách, okolo půl sedmé. Je to dobře načasované, protože na vrcholu je docela zima, fouká. Ještě že jsem vlekla rukavice.

Úchvatné divadlo začíná okolo 7. hodiny. Slunce vychází, zní bubny, probíhá bohoslužba a nám se odkrývá úžasný pohled – na východě se zdvíhá vysočina a na západě krajina klesá dolů k moři. Ještě několik minut po východu vrhá slunce přesný trojúhelníkový stín na vrchol blízkého kopce (obrys Adamovy hory). Všichni fotíme, ale tak nádherný zážitek si určitě každý z nás uchová ve svém srdci. Ještě chvíli postojíme a pak začíná sestup. Kolena dostávají zabrat. Po třech hodinách jsem ráda, že mám jen dvě. Ohlížím se na pokořenou horu a jsem vděčná, že jsem ji před výstupem nemohla ve tmě vidět v celé své kráse. Asi by mě naháněla strach. Já, pokořitelka Sněžky jsem na sebe pyšná.

Po výstupu, ještě vylézt do druhého patra hotelu, taky (už) náročné. Máme celé dvě hodiny na odpočinek a sbalení . Ve 12 hodin začíná přesun na Horton Plains. Úzké cesty se kroutí mezi čajovníky, občas zahlédneme česačky s pytlem čaje na zádech, zastavujeme na vyfocení nádherných vodopádů – St.Clair a Devon Falls. Oči z té nádhery přecházejí, zelené pláně, na nich se pasoucí krávy. Zastavujeme u továrny na mléčné výrobky, tady musí být všechno zdravé! I sýr a jogurty co kupujeme. Pro Evropana je tu i příjemné podnebí, škoda, že zde nejsou na turisty připravený a my musíme na ubytování sjet do města Nuwara Eliya. Po trase ještě pár foto zajímavých stromových kapradin, méně zajímavá už byla pijavice, kterou si Milan ulovil na nohu. Taky nový zážitek, fuj!

Hotel Victoria Inn už čeká. Je tady ale trochu více komárů, co nás čekají v pokoji. Už se těším na noc, dnes se koupu v autanu. Všichni chtějí večeřet, já měla kliku, najedla jsem se už dopředu. Tady se opět potvrzují rady, objednat jídlo hodně dopředu, mají na to 1-2 hodiny, ale vždycky to nejde zařídit. Chvíli si čtu, pak ta koupel v autanu, píšu pár SMS domů, odpověď žádná, ale kdo by slyšel v 17 hodin (v Čechách) na dobrou noc. Tak teda dobrou noc…

9. den (Horton Plains, World´s End)

Dnes je pátek, naštěstí 10.3., takže bude určitě šťastný, jako jsou tu zatím všechny dny. Štěstí budeme potřebovat, abychom až dojdeme na Konec světa, taky něco viděli. Je proto potřeba vyrazit brzy, tudíž v 7 hodin a bez snídaně. Okolo 9. hodiny platíme vstupné 1610 Rs a můžeme se vydat na procházku po pláních. Jsou to hlavně travnaté plochy s ploškami lesa, potoky, jezírky a neobvyklou výškovou vegetací . Je to úžasný, tichý a podivný svět. Nejprve přicházíme k Malému konci světa a v 10 hodin na ten pravý Konec světa. Je to nejproslulejší místo plání, kde severní Horton Plains náhle končí a terén prudce klesá téměř o 700 m. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů na Srí Lance vůbec a my jsme měli štěstí a tu nádheru viděli. Všichni se kocháme a jen neradi pokračujeme dál, ale opět se nám naskýtají až kýčovité pohledy na nádheru místní přírody. Sice jsme neviděli zde žijící leopardy, chlupaté hulmany nebo jeleny sambary, ale určitě slyšeli některé endemické druhy ptáků (např. slavík, rákosník proužkovaný, timálie šedohlavá, kruhoočko cejlonské, kos cejlonský, lejsek temnomodrý). Krom toho, že jsem málem zapadla v bažině, viděla jsem malou masožravou (rosnatku). Terén se stal malinko náročnějším, ale na konci je odměna ve formě vodopádu Baker. Celá trasa měřila okolo 10 km a skoro na závěr jsme mohli zažít i mlhu, která nám šla v chuchvalcích naproti a během chvíle jsme neviděli vůbec nic. To abychom si vážili toho, co jsme mohli zažít. Začíná pršet, ale to už nasedáme do mikrobusu a cestou do Haputale nás provází spíše průtrž mračen. Přemýšlím, jak asi vypadají sesuvy půdy.

Nemusíme vidět všechno, tak ještě v dešti přebíháme do místní „restaurace“ a tady vidíme taky dost zajímavého. Objednáváme si rýži s karí. Jogurt se už stává nutností, pálí celá pusa. Místní všude jedí rukama, my vyžadujeme lžíci. Mám samozřejmě svoji, ale v buse. Musím říct, že se obsluha snaží, z čaje ochotně cosi vytáhl rukou a na tváři mu zazářil betelový úsměv, že tu potvůrku našel první. Kuchyň a WC lepší nevidět, pak chutná vše o hodně víc. Najezení a vypálení jedeme za deště dále do města Ella. Město je posazené v údolí, odkud je skrz Ella Gap (soutěsku) vidět na pobřežní pláň, ležící téměř o 1000 m níž a na pobřeží, kde za jasné noci můžeme vidět maják Kirinda. My ho vidět nemuseli. V Elle jsme celkem brzy sehnali ubytování. Tentokrát super. Pokoj je čistý, teče teplá voda, večeři si po zkušenostech objednáváme dopředu.

Mám času dost, tak si půjdu koupit pár pohledů do městečka a ochutnat jejich čaj. Začínám být na něm asi závislá. Musím říct, že se nám pátek obzvlášť vydařil!

10. den (Buduruwagala, Tissamaharama, Kataragama – puja)

Dnešní den začal odjezdem v 7.30 hodin. Po cestě z hor zastavujeme u vodopádu Rawana Ella asi 6 km za Ella Gap, údajně je tento vodopád nejdivočejší na Srí Lance, no nevím. Hezčí byl 170 m vysoký vodopád Diyaluma, ten přepadává přes útes do jezírka pod sebou, je velice malebný a ze silnice pěkně viditelný. Tady po mně už podruhé lezla pijavice, i když jsem jen ze silnice okukovala kaučukovníky. Naštěstí jsem ji objevila než začala hodovat. Stále jedeme krásnou, romantickou krajinou, zastavujeme fotit buvoly indické a volavky rusohlavé. Řidič po cestě nakupuje betel, taky bych ho asi už potřebovala, ale on si ho užvýká všechen sám a pak ho plive z okénka. Žaludek mně poskakuje a není to terénem. Probíjíme se skoro džunglí – eukalyptové stromy, varan skvrnitý, palmy, banánovníky, chlebovníky, rýžová políčka – až k sochám Buddhy vytesaným ve skále nedaleko Buduruwagaly. Postavy prý pocházejí z doby kolem 10. stol. a gigantický stojící Buddha stále nese stopy původního štukového roucha a dlouhý oranžový pruh naznačuje, že kdysi bylo zářivě zbarvené. To dnešní barvy na tričkách nás opouští daleko dřív.

Dodržujeme stravovací režim a tak ve 12 hodin sedíme u oběda. Co jiného si dát než rýži s karí. Pak hezky nacpaní dojíždíme okolo 14. hodin do hotelu Tissa ve městě Tissamaharama. Pokoj je menší, ale stačí. Postel, větrák, zrcadlo, ať se můžeme podívat, jak vypadá cestovatel(ka) odpočatě v druhé půlce cesty, obraz a za ním malý gekon. To je vše a můžeme pokračovat do Kataragamy. Spolu s Adam´s Peakem je to nejdůležitější náboženské poutní místo na Srí Lance. Posvátné je pro buddhisty, muslimy i pro hinduisty a za řekou Menik Ganga se z malé obytné části města táhne komplex budov tří náboženství. Nesmíme se zapomenout zout a sejmout pokrývku hlavy. Mám dojem že jsem zhřešila, cesta bez bot je pro mě utrpením.

Vítá nás tu spousta lidí, jelikož se právě koná puja (obětování). Věřící, naloženi obětinami, zlehka a bosí vystupují po chrámových schodech. Zevnitř se ozývá ostrý zvuk praskajících kokosových ořechů, jak uctívači začínají se svými modlitbami. Můžeme vidět i chrámového slona, který snadno prochází areálem mezi lidmi. Muž s dítětem v náručí prolézá pod slonem sem a tam. Důvod neznáme, ale ani nás to neláká. Lidé trpělivě stojí, drží talíře s ovocem a květinami, vyzdobené zářivě červenými girlandami. Dveře svatyně se rozlétnou a uctívači se svými dary jsou vpuštěni dovnitř. Při výročním festivalu zde věřící prochází celou škálou masochistických rituálů. O to jsem naštěstí přišli. I tak to byl náročný večer. Na závěr se ještě stihl ztratit pomocník řidiče, takže večeře objednaná na 21. hodinu byla v ohrožení, ale nakonec se jako zázrakem našel a my můžeme zpět do hotelu. Je tu dusno, větrák běží naplno. Do zrcadla se radši dívat nebudu…

11. den (Yala West – národní park, Tangalla, Rekawa – želvy)

Je neděle, tak proč si nepřivstat? V půl šesté, ještě za tmy, nás džíp veze do národního parku Yala West o rozloze 14 101 ha. Park je směsicí křovin, plání, poloslaných lagun a skal. Spolu s řidičem s námi jede ještě stopař. Mezi nejznámější obyvatele parku patří sloni, těch jsme viděli hodně, zato leoparda jsme nezahlédli, možná spíš on nás. Potkal nás jelen axis, divocí kanci, buvoli, opice. Hodně zajímaví byli krokodýli, jak ve vodě, tak na suchu. Páv na stromě a mnoho dalších ptáčků, kteří zaujmou svou barevností, např. ledňáček. Zastavili jsme na chvíli u moře. Zde si člověk uvědomí ničivou sílu tsunami, která dokázala poničit vše, co jí stálo v cestě až jeden kilometr do vnitrozemí.

Příjemné dopoledne je u konce a my opět pokračujeme v přesunu směr Tangalla. První pobyt u moře začíná právě zde, v skoro prázdném hotýlku. Zasloužíme si odpočinek, ale moře láká. Vlny jsou docela velké a jedna si mě pěkně vyválela. Radši s nimi nebudu zápasit, na to jsem moc unavená. Pozoruji rybáře, jak tahají sítě s úlovkem. Brzy si nás všimnou a naši bílí hoši jdou na pomoc. Velké úsilí nebylo bohužel odměněno velkým úlovkem. Samé malé rybky, na které si brousí zobáky havrani, pro mě je důležitá velká, fialová medúza (nejedlá) a ryba „mořský ďas“ (nejedlá). Jíst přesto musíme, tak bude nejlepší jít si něco nakoupit do města. Šlapat se moc nechce, je to dost z ruky. Po cestě máme možnost pozorovat tři varany, jak se rvou ve špinavé řece o žrádlo. My se rvát nemusíme, vzorně nakupujeme něco pálivého, něco sladkého a navrch coca colu. Na večer mám připraveno jedno místní pivo. Večeře je výborná a v devět hodin už sedíme na terase. Moře burácí, měsíc se v něm koupe a my se pomalu chystáme na pláž v malé vesnici Rekawa, kde budeme pozorovat želvy (karety zelenavé), jak kladou vejce. Přijíždíme s místním dopravcem, který se nedal usmlouvat, na pláž. Je tu už pár lidí, posedávají, polehávají, brzy budeme taky. Máme prý štěstí, na pláž si vyběhla jedna kareta zelenavá, vzácný a ohrožený druh na Srí Lance. Dnes je jenom jedna, včera jich prý bylo devět. Romantika místa se po pár hodinách vytrácí. Moře, palmy, měsíc, hvězdičky vše je jedno. Kareto dělej! Místní ochranáři nás zavolali na místo činu až když se veliká kareta s funěním vracela do moře. Je to nádherné zvíře. Vyprovodili jsme ji až do velkých vln, kde zřejmě s úlevou zmizela. A my taky.

Padám únavou do vyhřáté postele a představuji si ten šok, až se vrátím domů do opravdové zimy. Tak si nebudu ztěžovat, ale užívat si tepla, hukotu moře no a ještě komárů!!!

12. den (Mawella, Wewurukannala Vihara, Dondra)

Dnes jsou na nás hodní, odjezd je naplánován až na 9. hodinu. Co je to ale platné, když hukot moře a vedro mě nedají spát. Tak si sedím na balkoně, popíjím kolu a pozoruji východ slunce. Rybářské loďky jsou už na moři. Je tu krásně.

S mírným zpožděním vyjíždíme. První zastávka je již za chvíli v soutěsce Ho-o-maniya na pobřeží. Vzedmuté moře žene vodu 23metrovým přírodním komínem ve skalách a ta pak tryská do vzduchu do výšky až 18 metrů. Nám tryskala sotva pár metrů, ale umíme si to živě představit. I fantazie se někdy hodí.

Druhá zastávka je u chrámu Wewurukannala Vihara. Je zde 50 m vysoký sedící Buddha, největší na Srí Lance. Chrám má tři části. Ta nejstarší je 250 let stará, v další uvidíte modely démonů a hříšníků v životní velikosti v živých krvavých podrobnostech. Za sedícím Buddhou je osmipodlažní budova, kterou je možné se dostat až nahoru a podívat se na Buddhovu hlavu.

Radši jedeme dál, čeká nás příjemnější zastávka v Dodře. Tady jsme u majáku na nejjižnějším cípu Srí Lanky. Opět krásné prostředí. Okolo zářivě bílého majáku bouří moře a nad ním se sklání palmy, jakoby se chtěli jeho úkolu poklonit.

Autobus se nám trochu unavil a praskla mu pneumatika. To je signál, že máme zastavit na oběd. Jsme na pobřeží Indického oceánu v Mirisse (160km od Colomba).

Sedíme v pěkné restauraci přímo u pláže a zatím co se vyměňuje pneu, čekám na tuňáka s hranolky. Mohla bych se jít vykoupat, bohatě bych to stihla, ale nechce se mně na sluníčko, tady je líp. Po příjemné pauze, pokračujeme v cestě a za nedlouho opět zastavujeme, tentokrát žádná porucha, ale místní rybáři na tyčích. Typické právě pro Srí Lanku. Nejenže chytají ryby, ale i turisty, od kterých chtějí za focení zaplatit.

V 16.00 hodin jsme na místě, kde budeme bydlet následující tři dny, bohužel už ty poslední. Je to Unawatuna, ležící pět kilometrů jihovýchodně od Galle. Pláž je tu krásná, chráněná útesy, snad proto je oblíbená jak u turistů, tak u místních. Hned po ubytování jdeme vyzkoušet Indický oceán. Je to nádhera, ale kafe má stejnou teplotu. Tak si počkáme na večeři, ta nás třeba osvěží víc. Po dobré večeři jdu do postele, ale ouvej, v tom vedru se nedá spát, doladí to hluk z restaurace, přesně pod námi, pak déšť a nakonec končím v poloze sedo-leho na terase. Spát můžu doma, tady se dají do noci poslouchat zvuky „pralesa“.

13. den (Unawatuna, úplněk)

Dnes je den volna. Co to znamená? Nevím, nejsme zvyklí na nicnedělání. Určitě půjdeme k moři, koupání bude jistě příjemné a pak se taky bude natáčet na pláži závěr filmu o Srí Lance, tak bude ze mě asistentka kameramana Tomáše.

Vše dopadlo dobře. Ivan z posledních sil dotočil a pak hurá všichni do moře. Na pláži jsme si jako zkušení turisti objednali na 12 hodin oběd. Hezky se tady sedí, fouká vítr a restaurace se jmenuje Fool Moon, což je stylové, protože dnes je úplněk. Krom romantiky, přináší úplněk ještě zákaz alkoholu. Mně to moc nevadí, naši hoši musí pivo schovat pod stůl a místní pijí o sto šest. Odpoledne se jdu radši usadit na balkon s knížkou, než se nechat sluníčkem připálit. Na večer je v plánu západ slunce. Je tu velice příjemné místo na pozorování. Skála a u ní místní dagoba. Je nás tu hodně, co pozorujeme, jak sluníčko pomalu zapadá do moře. Na druhé straně vykukuje úplněk. Co takhle vykoupat se při úplňku? Jde se na to. Ve tmě v moři, zvláštní pocit. Dokonce se mně zdá, že za mnou plave žralok. Být to pravda, asi trhnu rekord v plavbě ke břehu.

Dosti té rozkoše, jde se na večeři. Mám objednanou rybu, vždyť jsme u moře, sice neznámé značky, ale chutná dobře. Dnes je odpočinkový den a tak se začíná malinko likvidovat zásoba slivovice. Normálně se v teplém stavu pít nedá, dnes děláme výjimku…

14. den (Galle, Hikkaduwa)

V 8 hodin vyjíždíme na prohlídku města Galle. Začínáme snídaní blízko nádraží, podle toho taky ta restaurace vypadá. Po housce (sladké) s pálivými míchanými vajíčky je na řadě prohlídka města.

Přístav Galle, čtvrté největší město Srí Lanky leží 115 km od Colomba. Galle je ze všech živých měst Srí Lanky historicky nejzajímavější. Vládli zde postupně Portugalci, od r. 1640 Holanďané a od r. 1796 Britové. Procházka po hradbách by byla skutečně zajímavá, ale úmorné teplo nás z těch hradeb sundalo. Jsou nám dobré i deštníky proti slunci a na moře se jen díváme, to taky moc neosvěží. Východní část hradeb končí u bašty Point Utrecht nedaleko prachárny a je zakončená 18 m vysokým majákem, postaveným v roce 1938.

Pak už se vracíme zpět k busu, musím si přiznat docela vysoký stupeň únavy. Ještě že je autobus klimatizovaný a než dojedeme do přímořského střediska Hikkaduwy jsem zase fit. Hikkaduwa patří mezi nejpopulárnější pláže na Srí Lance. Nabízejí zde korálové moře pro šnorchlování, vlny pro surfaře a široké pruhy písku s kavárnami v pozadí, pokud chceme jen sedět a relaxovat. Nabídku na projížďku lodí se skleněným dnem jsem nepřijala a místo šnorchlování volím koupání a relax. Později se ukázalo, že volba byla správná. Korálové útesy mnoho nenabídly, jsou zde místy dost poškozené. Možná po tsunami, ale i lidé vykonali své.

Naděje vkládám do místní restaurace, tady si dám nudle s výhledem na moře. Obojí bylo. Pak pokračujeme do Unawatuny, po cestě máme možnost si prohlédnout „důl“ na drahé kameny. Drahokamy se zde stále hledají tradičními způsoby. Je to týmová práce. Někdo vykope jámu, další čerpá vodu, další propírá bahno a štěrk a pak expert, který pozná takový kámen, který všem přinese peníze. Kameny se stále řežou a leští ručně, i když se už začínají používat modernější metody. To vše jsme mohli vidět i s hotovými výrobky, až oči přecházely a peněženka se zavírala. Výlet je u konce a jsme rádi, že se dosyta můžeme vykoupat v „naší“ zátoce. To jsme si ji rychle přivlastnili, co? Dnes jsme tady poslední den, tak bude i slavnostní společná večeře. Jídlo tady umí dobré. Stáňa s Evou si dali langustu, ta byla sice slavnostní, ale moc masa nemá. To moje kuře na kešu oříšcích bylo vydatnější. Ještě mě čeká balení všech věcí, nějak nabyly na rozměru. Na suvenýry a hlavně čaje jsem si musela koupit tašku – batoh, problém kam s nimi je vyřešen!

15. den (Colombo, Negombo)

V půl osmé máváme moři a naší pěkné pláži, jedeme blíž k letišti. Na trase ještě navštěvujeme výrobu masek. Já už jednu mám, nemyslím na obličeji, ale v batohu, tak se jen dívám, jak jim jde práce od ruky. Fotíme při cestě ještě palmy, jsou zajímavé tím, jak je lidé omotávají lany a pak po nich lezou, aby získali šťávu na výrobu vína „toddy“.

A jsme v hlavním městě Colombu. Nejdříve jsme chtěli zajet do Fortu, ale nebylo nám dopřáno, místní policie právě toto centrum uzavírala a autobus tam neproklouzl. Můžeme si ale prohlédnout radnici s bílou kopulí neboli „bílý dům“ a Velkou mešitu, která je ze všech mešit v Colombu nejdůležitější. V její blízkosti je moderní obchodní dům, tady je možné dokoupit ještě pár suvenýrů, třeba čaj… Na závěr, abychom se vydali opravdu ze všech sil, jedeme do Pettahu, oblasti s nejrušnějšími bazary. Naposledy nasávám atmosféru rušných ulic, všech obchůdků s pokřikujícími prodejci. V 16 hodin vše končí a my sedíme v buse, který nás veze do Negomba. Tady nás čeká milé překvapení formou krásného ubytování. Škoda, že si ho neužijeme. Jdu se aspoň rozloučit s mořem. Vlny jsou docela velké, koupat se v nich radši nebudu. Daleko hezčí je sedět na pláži a pozorovat, jak se jedna za druhou blíží a za hřmotu se roluje až k mým nohám, jakoby chtěla říct: „ Tak zase někdy! Já tady budu čekat. Na mě se můžeš spolehnout.“ Celou tu nádheru ještě doplní měsíc, za kterým se pomalu blíží tma a moře se stává čím dál víc tajuplným. Některé scenérie si člověk může odvézt až domů, jako třeba tuto. A nepotřebuje k tomu fotoaparát….

16. den (Negombo, Amsterdam, Praha)

Nejdelší den v tomto roce pro mě začíná budíčkem v půl třetí. Vše mám nachystáno, tak polospící nasedám do přistaveného autobusu. Na letišti se ale člověk hned probere. Tady vše žije. Odbavení trvá dost dlouho, ještě je potřeba vrátit neutracené peníze. Požádala jsem tedy kamarády, aby vzali i moje. Ochotně odběhli poprat se s místními úředníky. Průtahy je zdržely a když se konečně objevili, začali větou „a kde máme batoh?“ malý detektivní příběh. Bohužel nikdo si hlídání nevzal za své, tudíž ani já. V batohu foťák, všechna foto a spousta jiných věcí. Odlet se blíží a nikdo neví, kde vozík s batohem skončil. Naštěstí to nebyla krádež, ale skleróza, hledalo se kousek jinde. Po pár průletech halou, se konečně vše našlo. Uf, to se všem ulevilo, to by nebyl dobrý konec dovolené. Teď ale rychle do letadla nebo nás tu nechají.

Start a před námi opět 10 hodin letu do Amsterdamu. Sedím mezi cizími, za to v lepší třídě. Pozná se to podle toho, že je tu víc místa pro nohy a podle větší intenzity foukání klimatizace (následoval zánět Eustachovy trubice). Občas máme rande s kamarády na kus řeči u WC, třeba o Srí Lance, jinak celkem nuda, jen jídlo a pití zpestřují čas letu. V poledne místního času přistáváme v Amstru. Místní letiště jsme si prohlédli při cestě tam, takže teď 1,5 hodiny čekání bohatě stačí. Prohlížíme již známé obchůdky, jestli třeba nedostali nové zboží. Nedostali, radši už poletíme domů. Začínají problémy s odletem. Letadlo z Prahy prý nedoletělo, sněží tam. Co je to sníh? Kdo to ví? Díváme se ven, jednomu letadlu vyměňují kola a vida, bude to asi naše. Důležité je, že už zase vzlétáme a to směr Praha. Matička Praha ovšem dělá chvíli drahoty a nechá nás létat asi 3x dokola Ruzyně, než se rozhodne nás přijmout do své studené náruče. To je úleva. Po 14 hodinách cestování hladce přistáváme v 16 hodin v Praze. Krásná dovolená končí a my jsme skutečně DOMA!!!

autor: Hana Toupalová, zveřejněno: 11.07.2006