Je začátek listopadu. S menší skupinou účastníků zájezdu do Thajska čekám na odbavení v hale letiště v Praze-Ruzyni. Odlétáme na 23 dní za teplem a poznáním do jihovýchodní Asie.

Konečně sedíme v letadle. Čeká nás let malým turbovrtulovým letadlem typu ATR-72 do Vídně vzhledem k tomu, že využíváme služeb letecké společnosti Austrian Airlines. Asi po hodině letu přistáváme na letišti ve Vídni. Máme zde asi 2 hodiny času a tak se seznamujeme s místním nepříliš příjemným interiérem tranzitní haly. Čas však rychle utíká, bez problému jsme odbaveni a už sedíme na palubě Boeingu 747. Nyní máme před sebou mnohem delší let zhruba 11 hodin přímo do Bangkoku.

Světla pod námi se pomalu ztrácejí a my se pomalu ubíráme ke spánku. Ještě zvládnout pozdní večeři a pak už zasloužený relax. Noc je však krátká, letíme na východ a brzy se rozednívá. Mám štěstí, sedím u okénka a tak mohu pozorovat ubíhající krajinu dole a přitom sledovat polohu a další zajímavá data, která se promítají na plátno před námi. Letíme zhruba ve výšce deseti kilometrů, teplota vně letadla kolísá okolo -50 °C. Pod námi leží vysokohorské pustiny Íránu a Afghánistánu. Jak čas běží, pozoruji mohutné toky řek v severní Indii. Velice dobře je vidět rozsáhlou deltu řeky Gangy a Brahmaputry. Přelétáme nad Bengálským zálivem, územím Barmy a rychle se blížíme k cíli naší cesty.

Je půl třetí odpoledne a my přistáváme na okraji Bangkoku na mezinárodním letišti Don Muang. Bez problému procházíme kontrolami a nacházíme svá zavazadla. Vycházíme ven z haly a poprvé se setkáváme s čilým dopravním ruchem na přilehlé autostrádě. Odhaduji teplotu, je zde příjemné teplo asi okolo 30 °C. Ideální měsíce pro návštěvu Thajska jsou právě v zimním období (listopad-březen), kdy jsou zde příjemné teploty, prší jen občas a tak i vlhkost vzduchu je přijatelná.

Náš průvodce zatím zajišťuje dopravu do centra. Problémy zde nejsou. Celkem často odtud odjíždějí speciální autobusy do centra nebo lze domluvit i mikrobus. Do města to trvá někdy 50 minut, ale můžeme jet i 2 hodiny. Vše záleží na momentálním stavu provozu, vysvětluje průvodce. Dnes však tolik nespěcháme, čeká nás jen ubytování v centru a dle času podvečerní vycházka a první seznámení s thajskou metropolí. Autobus zatím svižně uhání po dálnici vedle železniční trati vedoucí též do centra města. Vidíme již první zajímavé stavby buddhistických chrámů, které nás budou provázet po celém Thajsku. A je jich zde požehnaně. Chytré bedekry jich uvádějí hodně přes 30 tisíc. Čím více se blížíme do centra, tím více houstne provoz a my můžeme celkem v klidu sledovat narůstající počet výškových budov. V přilehlých ulicích již vidíme i první tržiště a lidové jídelny. Život místních obyvatel se hodně odehrává na ulici. Míjíme okrouhlé náměstí s betonovým monumentem Vítězství. Všude obrovský dopravní mumraj. Auta, autobusy, tuk-tuky, motocykly. Pražská doprava je proti tomu zlatá. Po levé straně se objevuje malý vršek, to je hora Golden Mount s klášterem Wat Saket. Po chvíli se přiblížujeme k Památníku demokracie a to již vystupujeme. Výsadek musí být rychlý, autobusy pouze zpomalí a my musíme rychle vystupovat, pokud nechceme pokračovat k další zastávce. Přecházíme přes silnici na druhou stranu a míříme do oblasti známé ulice Khao San, kde se nachází množství turistických hotýlků a penzionů. Je to ráj baťůžkářů, kteří sem míří z celého světa. Ubytováváme se v jednom z místních zařízení, pokojíky sice nejsou velké, ale je zde čisto a máme také sociálku. Hned se vrhám do sprchy a smývám pot z cesty. Sraz máme asi za hodinu a tak máme chvilku čas na relaxaci. Pouštíme větrák a snažíme se snížit teplotu v pokoji.

Konečně vyrážíme na první výšlap několikamilionovým Bangkokem. Musíme si trochu pospíšit, pokud chceme ještě dnes stihnout vylézt na Zlatou horu s klášterem Wat Saket na vrcholku. Míjíme Památník demokracie, klášterní areál Watu Ratchanada, který před nedávnem navštívil i exprezident Havel a již vystupujeme po několika stovkách schodů nahoru ke klášteru. Za pár bahtů, což je místní thajská měna, nás pouští až na horní terasu chrámu. Je odtud nádherný kruhový výhled na velkou část Bangkoku. V dálce vidíme množství výškových budov, stříbrnou stužku řeky Chao Phraya a pod námi desítky typických střech místních watů. Šeří se a v dálce pomalu mizí střechy královského paláce, typická silueta chrámu Wat Arun a další významné stavby. To však uvidíme až zítra. Nyní se už ozývají naše žaludky a tak se vracíme na Khao San, kde je spousta jídelen. Už se těšíme na thajskou kuchyni, která je vyhlášená. Základem stravy Thajců je rýže, doplňovaná dle možnosti různými druhy masa a zeleninou. Častá jsou jídla z nudlí, doporučuji ochutnat tradiční Pad thai – nudle s vajíčkem, zeleninou a malými krevetkami. Husté nudlové polévky se zeleninou a kousky masa též dobře nasytí. K tomu spousta tropického ovoce – banány, ananasy, papáje, rambutany, mangosteny, durian, kokosy a další druhy, které už těžko určujeme. Každý si vybral podle chuti, večeři zapíjíme místními druhy piv. Asi nejlepší je Singha, ale pít se dá i Chang a Leo.

Máme za sebou první noc v Bangkoku. Ještě večer jsme domluvili ranní vyjížďku po řece Chao Phraya a místních kanálech zvaných klongy. Po ránu je ještě chladněji a tak pěšky míříme okolo královské louky Sanam Luang. Je to jakýsi park a shromaždiště obyvatel, kteří se zde rádi scházejí. Slouží však i při státních příležitostech a ceremoniích, jako jsou královské pohřby a obřad orby, který se koná v květnu v den určený astrology a který má zajistit bohatou úrodu rýže. Okolo zdí královského paláce docházíme k přístavišti, odkud jezdí dlouhé čluny. Pronajímáme si jeden na hodinu za 100 bahtů na osobu a vyjíždíme na řeku Chao Phraya. Ta je silně vytížená říční dopravou. Pro místní je to příjemnější způsob cestování než doprava v ucpaných ulicích. Po chvíli odbočujeme do jednoho z hlavních kanálů čtvrti Thonburi. Míjíme Muzeum královských bárek a postupně se dostáváme do oblasti, kde vidíme již typické domečky na kůlech, rozseté při březích kanálů. Kanalizace zde žádná nefunguje, takže veškerý odpad jde do vody. Proto je Bangkok i díky zplodinám z dopravy uváděn jako jedno z nejznečištěnějších měst na světě. Cestou ještě míjíme i malý plovoucí trh, kde místní ženy v loďkách nabízejí přebytky produkce ovoce a zeleniny místním i projiždějícím turistům. Pořádný trh v Bangkoku však již nenajdete. Za typickou atmosférou plovoucího trhu se musíte vydat do městečka Damnoen Saduak.

Vracíme se zpět do přístaviště. Přívozem jedeme hned na druhou stranu řeky, kde se nachzí jedna z místních dominant a to Wat Arun – Chrám ranních červánků. Vedle klášterních budov zde stojí vysoký prang (na konci zaoblen do tvaru kukuřičného klasu), symbolizující bájnou horu Méru (sídlo bohů z khmerské mytologie). Centrální věž je vysoká 74 m a je vyzdobena štukami, sklem, mušlemi, porcelánovými a hliněnými střepy. Po nedávné rekonstrukci se tento skvost architektury ukazuje v plné parádě.

Po prohlídce přejíždíme zpět přes řeku a nasedáme do říčního taxi, kterým popojedeme několik zastávek směrem k čínské čtvrti. Na její okraji se totiž nachází další významná památka a tou je Wat Traimit – Chrám zlatého Buddhy. Největší atrakcí tohoto chrámu je zlatá plastika Buddhy, vážící 5,5 tuny. Objevena byla náhodně, když se odštípla část obalu původně sádrové sochy. Takto se v minulosti ochraňovala řada významných soch před možnými kořistníky. Cestou zpět do přístaviště objevujeme zvláštní stavbičku – malý domeček na nožce. Jde o tzv. domeček duchů, kterým se stavebníci vykupují při záboru půdy. Na místě totiž původně žili různí duchové a ti by mohli působit různé problémy. Do domečku se proto dávají různé obětiny, aby se milí duchové uspokojili.

Před obědem ještě stíháme návštěvu dalšího z chrámů Wat Po – Chrám odpočívajícího Buddhy. V kompexu budov budí největší pozornost obrovská socha ležícího Buddhy, dlouhá 46 m a vysoká 15 m, která je umístěna v tzv. viháře (pův. prostor pro shromažďování a meditace buddhistických mnichů). V areálech watu se vedle jedné nebo několika vihár nachází vždy hlavní svatyně – bat (bot), kde je obvykle Buddhova socha nebo obraz a kde jsou mniši svěceni a přijímáni do řádu. Od okolí je oblast batu oddělena osmi hraničními kameny bai semas. Devátý kámen bývá někdy zahrabán pod oltářem. V areálu kláštera se pak nachází dále řada stúp (chedi) nebo prangů. Tyto stavby sloužily původně pro ukládání relikvií Buddhy, později pro ostatky významných osobností. Dnes slouží i pro poslední místo odpočinku prostým věřícím. V areálu chrámu se dnes nachází i významná škola vyznavačů thajské masáže. Vzhledem ke spoustě zájemců i z Česka byly texty přeloženy i do našeho rodného jazyka.

Po obědě se vydáváme na prohlídku Královského paláce. Pustí Vás sem jen řádně oblečené. Musíte mít dlouhé kalhoty, sukně, zakrytá ramena a plné boty. V sandálech Vás nepustí. Palácové stavby jsou obehnané zdí o délce asi 1900 m. Za vstupné 250 bahtů můžete vstoupit dále. Součástí areálu je i známý klášter Wat Phra Kaeo – Chrám smaragdového Buddhy. V batu se nachází nejuctívanější soška Buddhy. Není však zhotovená ze smaragdu (takový se ještě nenašel), ale ze zeleného nefritu. Soška je vysoká 66 cm a převlékat ji může pouze sám král. Pro každé ze tří klimatických období má soška speciální oblečení. Soška má zajímavou historii. Původně byla nalezena v městu Chiang Rai, cestovala po severním Thajsku, později se dostala do Laosu, kde zůstala 200 let. Když budoucí král Rama I. v r. 1779 obsadil Vientiane, zmocnil se Smaragdového Buddhy a vrátil ho zpět do Siamu (název Thajska do roku 1939). Zdi svatyně se blyští zlatem a barevnými sklíčky. Celou stavbu dále podepírá 112 zlatých sošek garudů (ptačích mužů). Interiér je vyzdoben malbami s výjevy z hinduistických epických básní Rámájana. Poblíž chrámu stojí dvě velké sochy legendárních strážců – démonů. Na přilehlé terase se pak zvedá trojice vysokých věžových staveb. První je pozlacená ve tvaru chedi a nazývá se Phra Sri Ratana Chedi, vedle ní stojí Phra Mondhop se střechou ve tvaru jehlanu a v ní se nachází knihovna s uloženými texty théravádského buddhismu (Tripitaka). Třetí stavbou ve tvaru prangu je Prasat Phra Debidom. Poblíž naleznete i model slavného kambodžského buddhistického chrámu Angkor Wat.

Úzkou brankou se pak dostáváme mezi stavby Královského paláce. Po levé straně míjíme uzavřený areál paláce Borom a přicházíme k paláci Amarinda. Původně soudní budova dnes slouží ke korunovačním účelům. Dále můžeme obdivovat budovu Velkého paláce dynastie Chakri. Tento největší palác byl postaven britským architektem v roce 1880 na počest 100. výročí vlády dynastie Chakri. V architektuře se kloubí prvky italské renesance a tradiční thajské architektury. Na střeše se nachází věžovité mondopy s urnami s popelem králů a královen. V přízemí paláce můžeme navštívit muzeum zbraní. Poslední velkou palácovou stavbou je Dusit Maha Prasat, původně sloužící pro korunovační účely, nyní je určen pro královské pohřební ceremoniály. Naposledy zde byly uloženy ostatky královnymatky (matka králů RamyVIII. a současného krále Ramy IX.), která zemřela v r. 1995. Na základě doporučení astrologů se kremace konala až po osmi měsících na královské louce.

Prohlídka celého areálu Královského paláce je fantastickým zážitkem a nikdo z návštěvníků Bangkoku by si ji neměl nechat ujít.

Řádně unaveni dnešními prohlídkami i vzrůstající odpolední teplotou se uchylujeme do stínu stromů a čekáme na zbytek výpravy. Cestou zpět na ubytování si ještě prohlížíme malý chrámek, ve kterém je uložen základní kámen Bangkoku lak muang. Bangkok byl založen roku 1782 (21. dubna) opět na základě doporučení astrologů po přeložení sídla z Thonburi. Do večera relaxujeme nicneděláním a tříděním dnešních zážitků. Nemusí jim být pro dnešek ještě konec, neboť večer je pro zájemce připravena návštěva známé erotické čtvrti Pat Pong.

I toto však patří ke koloritu „andělského města“ a tak většina z nás si prohlídku nenechává ujít. Po večeři vyrážíme na autobus, který jede tím směrem. Zbytek cesty se již musí dojít. Zpátky máme slíbené tradiční tuk-tuky. Tříkolky, kam se vejdou maximálně dvě osoby. Oblast Pat Pongu slouží i jako obrovská tržnice a tak se probíráme různým zbožím, kterého je zde velké množství. Pro turisty je zde spousta lákadel, ale suvenýry budeme nakupovat až později, kdo by se o ně cestou staral. Nezapomíná se ani na žaludky a tak si můžeme dát různé mlsy jako smažené kuřecí stehýnko, páreček na špejli i známé pad thai. V okolních domech se provozuje řada go go barů, kam můžeme bez vstupného vstoupit. Pouze se vyžaduje konzumace. A tak sedíme nad pivkem a pozorujeme tančící mladé dívky. Někomu to stačí a tak může v klidu relaxovat a kochat se ladnými křivkami tanečnic. Pro náročnější zájemce jsou k dispozici i live show. Zde si ale musíte předem domluvit cenu. Po skončení představení by jste se také nemuseli doplatit. Na jevišti se vám zase představuje spousta mladých dívek, které Vám jistě rády ukáží, co všechno dovedou se svým pohlavím. Kouří cigarety, otevírají láhve s kolou, střílejí banány, vytahují si žiletky ze svého ústrojí atd. Občas můžete shlédnout i souložící páry. Tak takto to tady funguje.

Ve smluveném čase se scházíme s naším průvodcem, který už zajistil tuk-tuky na zpáteční cestu a tak můžeme vyrazit na bláznivou rychlou jízdu. Výhodou těchto vozítek je to, že nejsou široká a tak se protahují každou škvírou mezi auty. Řidiči se rádi předvádějí a tak dochází k neustálému předjíždění a soupeření. Občas máme strach, jestli nedojde ke srážce, ale místní řidiči jezdí bravurně. K nehodám dochází jen zřídkakdy.

Další den ráno se přesouváme autobusem na jižní terminál. Odtud jezdí autobusy do Damnoen Saduak. Zde dodnes funguje tradiční ranní plovoucí trh. I když ve velké míře je to dnes už zase jen divadlo pro turisty. Za domluvený poplatek vás místní rádi provezou loďkou po kanálu mezi spoustami dalších loděk. Nabízí se především ovoce a zelenina. Shlédnout trh můžete i z přilehlých můstků po stranách kanálu. Dále přejíždíme do města Nakhom Pathom, kde děláme zastávku na prohlídku dominanty města. Tou je obrovská robustní buddhistická stúpa Phra Pathom Chedi s impozantní výškou 127 m (nejvyšší na světě). Původní chrámový okrsek zde stál již ve 2. století před n.l., kdy Nakhom Pathom bylo hlavním městem Mónské říše.

Po prohlídce odjíždíme autobusem do města Kanchanaburi. Toto město leží asi 130 km severozápadně od Bangkoku. Hlavní místní atrakcí je řeka Kwai známá i díky filmovému zpracování (Most přes řeku Kwai). Za druhé světové války zde Japonci stavěli 415 km dlouhou železnici mezi Bangkokem a barmským Rangúnem. Jejich snahou bylo ovládnout i Indii a pomoci měla tato dráha i v případě námořní blokády. V těžkých podmínkách zde pracovalo na 200 000 námezdních dělníků z celé jihovýchodní Asie a na 60 000 válečných zajatců v období od června 1942 do října 1943. Při stavbě železnice umíraly tisíce lidí na malárii, choleru, hadí ušknutí, nedostatek jídla i zvůli hlídačů. Tato stavba se tak zapsala do dějin pod nechvalně známým pojmem „železnice smrti“. S historií těchto událostí se můžete blíže seznámit v místním muzeu. Navštívit můžete i válečný hřbitov Don Rak, kde ve vyrovnaných řadách naleznete tisíce náhrobků válečných zajatců.

Zpět do Bangkoku se vracíme již za tmy. Tak honem na večeři a do hajan. Ráno pokračujeme za dalším poznáním a zážitky.

Na hlavní třídě nasedáme do místního autobusu a jedeme na sever k víkendovému trhu. Z blízkého terminálu tudy projíždějí autobusy do Ayutthaye a tam právě směřujeme. Specifikem autobusové dopravy po celém Thajsku je, že s řidičem jezdí i steward, který obchází cestující a ze zvláštního plechového válce odtrhává jízdenky patřičné hodnoty. Dovnitř ukládá drobné, roztříděné bankovky pak svírá mezi jednotlivými prsty. Na dálkové jízdy si však musíte většinou lístky koupit v pokladně na nádraží.

Asi po dvouhodinové jízdě se ocitáme na terminálu v Ayutthayi. Necháváme si zde v depozitu naše batohy a domlouváme taxi pro návštěvu místních ruin bývalého královského města. Je to významná památka pod ochranou UNESCO. Ayutthayu založil U Thong, pozdější král Ramathibodi I. a byla centrem siamské říše v období let 1350-1767. Panovalo zde celkem 33 králů. V 16. a 17. století bylo kvetoucím střediskem zadní Indie. Pak byla říše rozvrácena a zničena barmskými vojsky. Jedeme několik kilometrů a zastavujeme poblíž místního muzea, kde se uchovávají exponáty, zachycují slavné údobí thajských dějin. Za muzeem si prohlížíme jeden z řady celkem dochovaných chrámů Wat Phra Ram. Ústřední stavbou je dochovalý prang postavený z načervenalého kamene. Po několika stech metrech docházíme k pozůstatkům bývalého královského paláce. Z něho se dochovaly prakticky již jen základy. Více toho zůstalo z přilehlého chrámu Wat Phra Si Sanphet. Byl to nejdůležitejší královský wat v Ayutthayi, v něm se nacházela i 16 metrů vysoká bronzová socha Buddhy, pokrytá 260 kg zlata. Barmánci však chrám zapálili a jako z tavicí pece získali zlato. Dnes můžeme ze zaniklé krásy obdivovat především tři dochované vysoké stúpy. Nedaleko odtud si prohlížíme znovu postavenou viháru Phra Mongkol Bopit, kde se nachází největší sedící Buddha v zemi. Plastiku nechal zhotovit král Ekatosaroth na počest svého bratra Naresuana. Další zastávkou je pozůstatek chrámu Wat Lokaya Sutha, kde pod širým nebem odpočívá socha ležícího Buddhy ovinutá žlutým plédem symbolem buddhismu. Celou prohlídku zakončujeme v areálu významného chrámu Wat Mahathat. V přilehlých bažinkách poprvé vidíme lotosy v přirozeném prostředí. Většinou je nacházíme ve formě poupat jako obětinu v téměř každém funkčním chrámu.

Pomocí taxi (místně zvaném songthaew otevřené dodávky) se vracíme zpět na terminál. V klidu obědváme a čekáme na další spoj do města Sukhothai, kde dnes končíme. Čeká nás asi 5 hodin jízdy a tak si děláme zásobu vody a ovoce. Místní tržnice je však bohatě zásobena a tak to není problém.

Večer se ubytováváme v jednom z místních penzionů, objednáváme si večeři a pak jdeme poslat e-mail našim blízkým, aby věděli, že jsme v daleké cizině v pořádku. V Thajsku to není problém, neboť internet naleznete v každém malém městečku.

Ráno po snídani odjíždíme do nedalého historického parku, kde se seznamujeme s pozůstatkem dalšího z královských měst Sukhothaie. I tato lokalita je na seznamu UNESCO. Sukhothai (Úsvit štěstí) bylo založeno r. 1238 a do roku 1350 bylo hlavním městem prvního thajského státního útvaru. Především král Ramkhamhaeng se nejvíce zasloužil o rozvoj této nové říše. Do země zavedl théravádový buddhismus za pomoci mnichů ze Srí Lanky, vytvořil základy moderní thajské abecedy, převzal řízení a správu státu od Khmérů, řemeslné zkušenosti Číny. V době největšího rozkvětu se zde nacházelo přes 40 chrámových komplexů. Dnes zde můžeme obdivovat nádherný park s jezírky a zbytky bývalých chrámů. Největší pozoruhodností jsou ruiny chrámu Wat Mahathat, které každoročně ožívají při svátku Loy Krathong. Slavnost se koná při úplňku dvanáctého lunárního měsíce (konec října, začátek listopadu). Uctívání bohyně vod je pro Thajce asi nejkrásnějším a nejmalebnějším svátkem roku. Jako dík a prosbu pouštějí po vodě košíčky (krathongy) vyrobené z banánových listů a zdobené květinami, vonnými tyčinkami a rozžatými svíčkami. Navíc je to také jakési rozloučení se starostmi a spáchanými hříchy za uplynulý rok. Tento svátek se slaví po celém Thajsku a někde je doprovázen i vypouštěním malých horkovzdušných balonů.

Ale vraťme se jestě do Sukhothaie. Cestou mezi chrámy nacházíme architektonicky zajímavý chrám Wat Sri Sawai. Tři khmérské prangy byly postaveny ještě mnohem dříve než vzniklo místní království. Proti vrcholkům vzdálených hor se majestátně tyčí další stúpa chrámu Wat Trapang Ngoen. Mimo areál hradeb se nacházejí další chrámy, z nichž navštěvujeme ještě Wat Si Chum, uvnitř kterého obdivujeme obrovskou sochu sedícího Buddhy. Dalo by se zde zůstat mnohem déle, ale my se musíme vrátit zpět do města. Čeká nás dnes ještě přesun do největšího severothajského města Chiang Maie, ležícího 750 km od Bangkoku. Na terminálu nás již čekají songthaews, které pro nás vyslali z našeho hotýlku Chiang Mai Inn a tak jsme rychle v místě ubytování. Dnes už jsme docela unaveni a tak honem na večeři, vysprchovat a spát.

Další den vyrážíme dopoledne na prohlídku historické části města, jemuž Thajci přezdívají „Růže severu“. O rozvoj města se zasloužil král Mengrai. Místo pro stavbu bylo dle pověsti vybráno tam, kde se měli setkat dvě bílé srny a rodina bílých myší. A tak roku 1296 začalo 90 tisíc válečných zajatců budovat rezidenci království Lanna Thai (Milión rýžových polí Thajců). Slavná éra království skončila roku 1556, kdy Chiang Mai obsadili Barmánci. Až po dvouch stech letech se je Thajcům podařilo vytlačit. Tehdy se oblast stala závislým knížectvím pod siamskou schvrchovaností.

Stará část města je dodnes obklopena udržovanými vodními příkopy a místy zachovalými hradbami. Naším prvním cílem je nejstarší chrám Wat Chiang Man, který nechal postavit král Mengrai hned při založení města v roce 1296. Ve viháře se uchovávají dvě vzácné, velmi staré sošky Buddhy. Jedna je vyřezána z křišťálu, druhá z kamene. V zadní části areálu se nachází stúpa se stádem kamenných slonů. Po několika minutách chůze příjemnou částí města se spoustou zeleně a starých domků postavených z týkového dřeva se dostáváme k nejvýznamnějšímu chrámu ve městě. Je jím Wat Phra Sing. Nejprve si prohlížíme velkou budovu viháry, v jejímž čele trůní, jak jinak, socha Buddhy. Jsme zde svědky shromáždění a meditace desítky mnichů, kterou vede jeden ze starších mnichů. Na chvíli se oddáváme relaxaci a vsedě posloucháme prozpěvování manter. Jediné na co si musíme dávat pozor je to, aby naše nohy chodidly nesměřovaly směrem k Osvícenému. Vzhledem k tomu, že jsme ještě nikdy nic podobného neviděli, byl to pro nás velký zážitek. Pokračujeme však dál v prohlídce. Na trase nemůžeme vynechat další z význačných chrámů Wat Chedi Luang. Hned za vstupní branou stojí malý chrámek se základním kamenem města, chráněný majestátním gumovníkem. Podle pověsti to bude s městem dobré, pokud strom bude stát. Ve velké viháře se nachází 9 m vysoká socha kráčejícího Buddhy. Zajímavější je ale stavba obrovské stúpy z 15. století, která původně měřila 90 m. Následkem zemětřesení se část zřítila a tak dnes měří jen okolo 60 m. Stúpa byla obložena bronzovými deskami a pokryta plátky zlata. V jedné z jejích nik byla načas uložena i soška Smaragdového Buddhy. Vycházíme z hradeb a míříme k poslednímu chrámu Wat Suan Dork. V areálu se nachází množství stúp od velkých až po spoustu malých, ve kterých jsou uloženy ostatky věřících. Ne každý si však stavbu stúpy může dovolit a tak po kremaci je popel nebožtíků uchováván v urnách. Ty jsou pak umístěny přímo v bytech místních obyvatel u domácích oltářů. Hřbitovy tedy v Thajsku nenajdeme.

Od chrámu je vidět na západně ležící horu Doi Suthep porostlou hustým pralesem. Sem si to podle pověsti zamířil slon s jednou částí relikvie od mnicha Sumany, kterou nesl na zádech. Zastavil se právě na kopci nad městem a to byl popud pro stavbu jednoho z nejmalebnějších thajských klášterů Wat Phra That Doi Suthep. To je další cíl dnešního dne. Průvodce dojednává dopravu a za chvíli už jedeme horskou silnicí se spoustou serpentin do kopce. Od úpatí kopce je to asi 16 km. Po příjezdu na parkoviště se jdeme nejdříve občerstvit a pak teprve vyrážíme nahoru. Ke klášteru vede přes 300 schodů. Komu se nechce, může použít lanovku. Schodiště je lemováno obrovskými těly posvátných hadů Naga zakončených sedmi hlavami. Při vstupu do kláštera vidíme plastiku bílého slona jako připomínku původce vzniku stúpy, kterou nechal v roce 1383 postavit král Kuna. Ta se nachází ve vnitřním dvoře. Má výšku 32 m, je obložena měděnými a bronzovými pásy a zlacena. Z terasy je fantastický výhled na okolní prales a především na město Chiang Mai. Po prohlídce se vracíme zpět na parkoviště. Jdeme se ještě projít po silnici nahoru ke hranici národního parku, který chrání místní pralesní ekosystém. Po lesní cestě přicházíme k budově správy NP a k informačnímu centru. Je zde malá botanická zahrada a arboretum. Na některých dřevinách jsou cedulky a tak máme možnost zjistit, jak se který strom jmenuje. Slunce se však již pomalu sklání za obzor a tak je čas vrátit se zpět do města.

Večer navštěvujeme zajímavý noční bazar, kde se dá nakoupit všechno možné, ale pro nás jsou zajímavé především suvenýry z dílen místních výrobců. Setkáváme se zde i s prvními představiteli horských kmenů. Ženy z kmene Akha nabízejí různé rukodělné výrobky. Zítra se však chystáme navštívit nedaleké výrobní manufaktury a tak případný nákup suvenýrů ještě odkládáme. Je příjemný večer a tak nijak nespěcháme zpět. V poklidu můžeme posedět v některé z mnoha restaurací, dát si nějakou tu místní specialitu. Třeba tradiční curry a přitom sledovat thajský box.

Další den máme na programu návštěvu údolí řeky Mae Sa. Na ráno máme domluvené songthaew a tak vyjíždíme. Směřujeme na sever k městu Mae Rim. Zde odbočujeme vlevo a směřujeme do oblasti zalesněných kopců. V údolí se nachází spousta zajímavostí. Po několika kilometrech zastavujeme u vstupu do sloního výcvikového centra. Za poplatek 80 bahtů vstupujeme do areálu. Jsme zde celkem brzy a tak ještě stíháme každodenní rituál ranní koupel slonů. Divokých slonů indických ve volné přírodě ubývá. V oblasti jihovýchodní Asie jsou většinou již domestikovaní a využíváni pro těžké práce v pralese. Především na stahování klád. Tuto činnost nám předvádějí i při samotném programu. Vedle toho jsou dnes ve výcvikových centrech učeni různým kouskům pro obveselení turistů. A tak je vidíme panáčkovat, hrát fotbal, malovat, hrát na foukací harmoniku. Výcvik slonů začíná od 3 let věku a trvá asi 5 let. Po představení se vracíme silničkou k další zajímavosti. Tou je orchidejová farma. V Thajsku roste ve volné přírodě na 1000 druhů orchidejí. Zde na farmě se pěstují, kultivují a množí především druhy horských orchidejí, které rostou v okolních pralesích. Mají nádherné květy žluté, červené, fialové….

Součástí areálu je i menší motýlí farma. Na okolních porostech vidíme velké housenky, kokony. Pod stropem voliéry poletuje několik nádherně zbarvených motýlů. V tomto období však není jejich plná sezona. Líhnou se především v období monzunových dešťů. Loučíme se se skvosty thajské přírody a po obědě se vracíme k městu Chiang Mai. Odpoledne zajíždíme do vesnice San Kamphaeng, která je známá svými výrobními manufakturami a dílničkami. V provozovně na výrobu hedvábí jsme seznámeni s celým výrobním cyklem, které začíná spařováním zámotků bource morušového v horké vodě a pokračuje spřádáním hedvábných nití, barvením a tkaním. V přilehlé prodejně již vidíme finální výrobky. Další tradiční výrobou je výroba lakovaných předmětů. Na kostry spletené z bambusu se nanáší několik vrstev černého laku. Povrch se pak zkrášluje malováním, zlacením nebo vykládáním drcenými skořápkami. Mezi finálními výrobky vidíme skříňky na betel, podnosy a různé kazety na šperky. V další manufaktuře se vyrábějí nádherné nádoby s průsvitnou zelenou nebo modrou glazurou tzv. celadon. Nemůžeme vynechat ani výrobnu deštníků a slunečníků. Ze štípaného bambusu se vyrábějí kostry, ty jsou potaženy ručně vyrobeným papírem a pomalovány od zručných malířek. Ty vám jsou schopné během několika minut vyvést krásnou miniaturní kresbu třeba na pouzdro vašeho fotoaparátu. Na závěr navštěvujeme brusírnu drahokamů. Vzácné kameny se těží v Thajsku, ale i dováží z okolních zemí, především z Barmy. Vidíme brusiče při práci i zpracování jednotlivých šperků. V rozlehlé hale jsou k vidění spousty hotových výrobků. K mání jsou levné prstýnky, ale i šperky za desetitisíce bahtů.

Vracíme se do Chiamg Mai na ubytování. Před námi je plánovaný třídenní treking a tak se na to musíme připravit. Vedoucí hotýlku nám zajišťuje vše potřebné u pořádající agentury. Fasujeme lehké spacáky a malé baťůžky, přebalujeme naše batohy a ukládáme do depozitu. S sebou balíme jen to nejnutnější, ještě koupit nějakou vodu a ovoce a ráno můžeme vyrazit. Na treku to máme i s plnou penzí a tak se o jídlo celkem nemusíme starat.

Ráno vyjíždíme v 9 hodin. Jedeme tradičně dodávkou songthaew, tentokrát však se silnějším motorem, neboť nás čeká jízda horami v oblasti národního parku Doi Inthanon. Nejprve jedeme směrem na jih. Ve městečku San Pa Tong krátce stavíme a thajský průvodce, který se o nás na treku bude starat, nakupuje zásoby na vaření. Domorodci v horách průvodci poskytují možnost využít jejich kuchyně, ale nemohou si dovolit nás živit ze svých skromných zásob. V severním Thajsku žije přes půl milionů příslušníků horských kmenů. Mezi nejznámější etnika patří Kareni, Hmongové, Lahu, Lisu, Akha a Mien. Na území dnešního Thajska se dostali z území Číny, Barmy, Laosu i odjinud. Živí se primitivním zemědělstvím. Vypalováním a mýcením lesních porostů získávají malá políčka, na kterých pak pěstují především rýži a kukuřici. Hmongové si navíc vylepšují své příjmy pěstováním opiového máku. Z hospodářských zvířat se nejvíce chovají prasata a drůbež. Při naší trekové cestě navštívíme vesnice Hmongů a Karenů.

My zatím odbočujeme z hlavní silnice a projížďíme rozsáhlou nížinou, všude okolo vidíme rýžová pole. Krajina se však brzy začíná měnit, a silnice po které jedeme se začíná vinout do kopců. Projíždíme krásnou lesnatou krajinou. Okolo poledne stavíme na jednom z vyhlídkových míst a při té příležitosti si dáváme oběd. Máme připravené jídlo v polystyrenových obalech. Tradičně rýže s masem a zeleninou. Za tím si dáváme ananas a meloun. Po chvíli pokračujeme v jízdě dále do hor. Asfaltka končí, jedeme ještě chvíli po lesní cestě a pak už vysedáme.

Nahazujeme si batohy na záda a vyrážíme na 3 dny do terénu. Stoupáme stezkou do kopce, všude kolem nás bují tropická vegetace. Většinou poznáváme jen banánovníky a houštiny bambusu. Nejsme totiž botanici se specializací na místní vegetaci. S večerem docházíme do vesnice Hmongů. Na okraji se ubytováváme v jednoduchém domku postaveném z prken. Uvnitř je jen široká pryčna pokrytá bambusovými rohožemi. Tady se tedy večer uložíme. Průvodce zatím odběhl k sousedům a za pomoci domácích připravuje večeři. Vybavení domu domorodců je velmi jednoduché. Na podlaze z udusané hlíny je v rohu ohniště, místo stolu a židlí zde leží pouze fošny na nízkých špalcích. Stolování musí být dost nepohodlné. V odděleném prostoru pro spaní jsou opět jednoduché dřevěné pryčny.

Rychle se stmívá, tropická noc přichází rychle. Konzumujeme večeři, povídáme si s průvodcem o životě místních obyvatel a z blízkého pralesa posloucháme koncert cikád.

Ráno pokračujeme dále. Cesta se vine horami, občas jsou pěkné výhledy, jindy opět pochodujeme pralesem. Trochu klesáme a tak se opět dostáváme k rýžovým polím.

Okolo poledne přicházíme do karenské osady. Zatím co se připravuje oběd, prohlížíme si vesnici, ve které všechny dřevěné domy stojí na kůlech. Okolo v bahnitém terénu pobíhá hejno polodivokých prasat.

Z blízkého údolí slyšíme jakýsi hluk a funění. Po chvíli už víme své. Přichází malá rodinka slonů, poháněná mahauty. Jsou to vycvičení sloni, na kterých budeme absolvovat část treku. Mahauti je začínají okamžitě sedlat, z terasy domu jim na hřbety nakládají několik houní a pak dřevěné sedadlo s ohrádkou. Vše je připraveno k jízdě a tak nasedáme na slony a vyrážíme. Zpočátku jedeme pěkně z kopce a tak se máme co držet. Naštěstí se sloni pohybují s jistotou a to nás trochu uklidňuje. Celkem rychle si zvykáme na neobvyklý přesunový prostředek. Jízda trvá asi hodinu. Je to tak akorát, o moc déle by to naše pozadí nevydržela. Pokračujeme tedy zase po svých sušším lesem. Klesáme do údolí, brodíme jednu menší říčku a okolo 16 h. docházíme do další karenské vesnice. Zde naše dnešní cesta končí. V nohách máme něco mezi 15-20 km. Smýváme pot z dnešní cesty pěkně pod hadicí. Vodovod tady uprostřed pralesa samozřejmě nenaleznete. Máme ještě trochu času než se setmí a tak se jdeme projít vesnicí. Většina domů je opět na kůlech, pod nimi si hoví domácí zvířectvo prasata, buvoli, drůbež. K vybavení domů patří dřevěné stoupy na drcení rýže, ze které se pak vyrábějí rýžové nudle. Jejich dunění nás probudí druhý den ráno společně s místními kohouty. Rychle se stmívá a z blízkého domu se ozývá zpěv. Náš průvodce nás zve, abychom si šli poslechnout místní dívčí soubor, který právě nacvičuje lidové písně. Vše probíhá v přítmí několika hořících svíček a my nasloucháme karenským melodiím. Trochu nám tvrdne úsměv, když se dozvídáme, že domorodci chtějí na oplátku zazpívat some Czech folk song. Další tradiční kratochvílí mladých Karenů je proskakování mezi rychle se přisouvajícími bambusovými tyčemi. Do této hry se ale raději nezapojujeme, zítra nás čekají ještě asi 4 hodiny chůze a potřebujeme mít dolní končetiny v pořádku.

Ráno po snídani pokračujeme v sestupu do údolí. Rýžová pole se střídají s kukuřicí a sójou. Probíhá zrovna sklizeň. Vše se dělá ručně od posekání až po vymlácení cepy na plachtách.

Docházíme k řece a už při prvním pohledu je nám jasné, že nás čeká další lahůdka a to raftování na bambusových vorech. Průvodce nám doporučuje odložit fotoaparáty a kamery do přistaveného auta, občas se přece jen někdo nedobrovolně vykoupe v řece. Zouváme se a rozdělujeme na jednotlivé vory. Každý dostáváme asi třímetrovou bambusovou tyč, kterou se budeme snažit udržovat správný směr plavby. Bát se však nemusíme, na každém voru s námi jede místní lodivod. Vyrážíme. Snažíme se držet v proudu a vyhýbat se překážkám, které tušíme pod hladinou. Peřejnaté úseky sledujeme s daleko větší pozorností. Na jednom voru před námi je najednou rušno. Větev stáhla jednoho z našich kolegů do řeky a tak mají o zábavu postaráno. Asi po hodině plavby přirážíme na klidnějším místě ke břehu. Vidíme naše doprovodné vozidlo, jsme tedy na konečné. Dáváme si zasloužený oběd a pomalu vyjíždíme na cestu zpět. Projíždíme opět krásnou horskou krajinou uprostřed pralesů. Asi po hodině jízdy odbočujeme z hlavní silnice a jedeme horskou silnicí pod vrchol nejvyšší thajské hory Doi Inthanon (2565 m). U konce silnice stojí na malé vyvýšenině dvě obrovské stúpy. Armáda je zde postavila při příležitosti narozenin královského páru. Od stúp je nádherný výhled po krajině i k samotnému vrcholu hory Doi Inthanon. Poslední zastávku děláme u vodopádu Washiratam a pak již sjíždíme z kopců do nížiny. V 18 hodin večer se soumrakem dojíždíme zpět do města Chiang Mai. Večer vyražíme utrácet na noční bazar.

Další den odjíždíme autobusem dále na sever. Projíždíme malebnou krajinou. Prales se střídá s otevřenou krajinou. Vysedáme v městečku Chiang Dao ležícím v širokém údolí, obklopeném zarostlými vápencovými horami. Trochu to tu připomíná oblast kubánských mogotů. Nejdříve se ubytováváme v místním penzionu a pak sháníme songthaew, které by nás odvezlo k buddhistickým jeskyním Tham Chiang Dao. Ty jsou vzdáleny asi 8 km od hlavní silnice. Za pár minut vystupujeme u jeskyní. Za poplatek několika bahtů se dostáváme do vstupního dómu, kde je umístěna spousta různě velkých sošek Buddhy. O kousek dále si nás rozebírají světlonoši. Jeskyně jsou zatím osvětleny jen z části. Je to docela dobrodružná cesta, při které se nám občas ztrácí světlo. Někdy musíme na všechny čtyři, abychom se protáhli nízkou štolou. Za tu trochu námahy to ale stojí. Na závěr si samostatně prohlížíme osvětlené prostory a svatyňku s ležícím Buddhou.

Po prohlídce jeskyní procházíme upravenou vesničkou s krásně rozkvetlými zahradkámi. Asi po dvou kilometrech se dostáváme k areálu místního buddhistického kláštera. Klášter je umístěn přímo pod vápencovou horou uprostřed pralesa. Místo jako stvořené pro klidné rozjímání a meditaci. Je zde několik jeskynních puklin, které jsou využívány jako svatyně, několik menších budov a pozlacená stúpa. V lese jsou pak malé domečky, kde bydlí mniši.

S večerem se vracíme do městečka osvěženi z výletu v nádherné krajině národního parku Chiang Dao.

Další den přejíždíme přes Fang dále na sever do Thatonu. Thaton je malebné městečko ležící na řece Mae Kok poblíž barmské hranice. Nad meandry řeky se v kopcích ukrývá buddhistický klášter, obrovské sochy Buddhů i umělá jeskyně.

Odpoledne se domlouváme na návštěvě další místní zajímavosti a tou je vesnice dlouhokrkých žen, ležící nedaleko za Thatonem. Dnes je to už bohužel velká turistická atrakce a tak vesnice připomíná spíše skanzen. Za celkem vysoké vstupné 300 bahtů se dostáváme do areálu. Padaungové přišli do Thajska z Barmy, odkud utekli před represí namířenou proti horským kmenům. Malým děvčátkům se nasazují první bronzové kruhy ve věku šesti let. Každý následující rok se přidává jeden nebo dva kruhy až do věku šestnácti let. Kruhy zůstávají na krku až do konce života. Ženy si je sundavají pouze při čištění a musí dávat velký pozor, aby si přitom nezranily nezpevněnou šíji. Svalstvo mají totiž úplně ochablé. V minulosti měly kruhy ochránit padaungské ženy před útoky tygrů.

Vracíme se zpět do Thatonu. U přístaviště nakupujeme drobné suvenýry od domorodých žen z kmene Akha, ustrojených do tradičních tmavomodrých krojů s čepci posetými stříbrnými plíšky.

Ráno si můžeme přispat. Na dopoledne máme volno a tak si užíváme. Ve 12.30 máme sraz v přístavišti. Poplujeme po řece Mae Kok do města Chiang Rai. Nasedáme do dlouhých člunů (longtail boats) a ve 13 hodin odrážíme. Čeká nás zhruba tříhodinová plavba. Za Thatonem se řeka kroutí v mnoha meandrech a tak lodivod musí dávat pozor, abychom někde neskončili na mělčině. Krajina se mění. Z oblasti rýžových políček okolo města se dostaváme do pralesa. Všude okolo na kopcích vidíme husté bambusové lesy. Občas vidíme chatrče místních obyvatel. Po dvou hodinách stavíme a vysedáme na břeh. Odpočinek vítáme všichni. Vesnička je zařízena na turisty a tak se zde můžeme občerstvit, zakoupit suvenýry, vyfotit s hadem i zajezdit na slonech. Za půl hodiny pokračujeme v plavbě a do Chiang Rai připlouváme před 17. h. Průvodce zajišťuje dopravu do centra a za chvíli se již ubytováme v jednom z místních penzionů. Po chvíli odpočinku vyrážíme na prohlídku blízkého kláštera Wat Phra Kaeo. Zde byla původně objevena soška Smaragdového Buddhy. Aby místním nebylo líto, že soška je dnes v Bangkoku, tak manželka jednoho z bývalých předsedů vlády věnovala městu příslušnou částku na nákup kvalitního jadeitu z Kanady, ze kterého pak v Číně vyřezali podobnou sošku a umístili zde do chrámu. Před soumrakem ještě stíháme prohlídku pahorku Doi Tong. Zde se nachází lak muang městský pilíř a další kameny umístěné v kruzích. Pilíř znázorňuje horu Méru. Terasy, příkopy a pilíře pak symbolizují nebesa, zemi, oceány, řeky a hlavní prvky vesmíru.

Večer navštěvujeme tržnici v centru města. Mají tu spoustu ovoce, zeleniny, ryb a dalších lahůdek. Někteří si navíc dopřávají tradiční thajskou masáž. Výběr masážních salónů je zde velký.

Další den odjíždíme z místního autobusového terminálu do města Mae Sai. Je to nejsevernější místo v Thajsku. Není toho zde až tolik k vidění, ale dá se odtud překročit hranice do Barmy a navštívit za řekou ležící město Tachilek. Souměstí je pěkně vidět z kopce blízko hranice. Je zde malý klášter, vyhlídková věž a obrovská plastika škorpióna.

Severní část Thajska a přilehlá území Barmy a Laosu jsou většině lidí známá pod pojmem Zlatý trojúhelník. Toto území je nechvalně proslulé pěstováním opiového máku a výrobou heroinu v pralesních laboratořích. Ideální podmínky pro růst máku jsou ve vyšších polohách okolo 1000 m. Thajská vláda se sice snaží vymýtit obchod s touto drogou, ale výsledky nejsou nejlepší. Množství heroinu se stále daří pašovat do celého světa.

Za jakýsi střed Zlatého trojúhelníku je turisty považován soutok řeky Mekongu a Ruaku (styk hranic Thajska, Barmy a Laosu). Zde v celkem nízké nadmořské výšce se s opiovými políčky samozřejmě nesetkáte. O to více zde najdete stánků se suvenýry. Malebná je však vyhlídka na soutok řek z blízkého kopce. Jsou zde také ruiny starého kláštera Wat Phra That Phu Kao, staré snad 1200 let. Za návštěvu stojí i místní Muzeum opia, kde se můžete seznámit s celou historií pěstování této suroviny. Ve vitrinách naleznete ukázky opiových dýmek, vah, závaží a dalších předmětů. Dle zájmu se dá domluvit i vyjížďka člunem po Mekongu. Řeka pramení na náhorních planinách Tibetu a je uváděna jako desátá nejdelší na světě.

Po prohlídce městečka Sop Ruaku se vracíme zpět do Mae Sai. Zde si dáváme volno na odpočinek a návštěvu rozsáhlé tržnice. Večer v 18 hodin odjíždíme z místního autobusového terminálu zpátky na jih. Čeká nás noční přejezd až do Bangkoku. Jedeme pohodlným klimatizovaným autobusem. Sedačky se dají dobře sklopit, takže se můžeme pohodlně vyspat. Na cestu dostáváme drobné občerstvení a deku. Přes noc je v autobusu chladněji a tak se přikrývka hodí. Asi v jedenáct hodin děláme zastávku na toalety a občerstvení. Večeři dostáváme zdarma, je již kalkulována v ceně jízdenky.

Ráno v 5 hodin jsme již v Bangkoku. Vysedáme na severním terminálu. Odtud pak jedeme dále do centra. Kolem šesté jsme zase v našem penzionu. Batohy si ukládáme do depozitu, dáváme si sprchu a pořádnou snídani.

Přes den máme volno a tak každý podle chuti může navštívit další zajímavá místa thajské metropole. Je tu Národní muzeum s rozsáhlými sbírkami, mramorový klášter Wat Benjamabophit, na jehož stavbu byl dovezen mramor z italské Carrary, palác Vimanmek nádherné sídlo postavené z týkového dřeva pro krále Ramu V., ZOO či stará a nová budova parlamentu. V podvečer se všichni scházíme v penzionu, přebalujeme batohy a část věcí, které nebudeme na několik posledních dní potřebovat, ukládáme do depozitu.

Kousek odtud pak nasedáme do turistického autobusu a po 19. hodině odjíždíme na jih za zaslouženou relaxací. Čekají nás 4 dny u moře.

Ráno vysedáme v městečku Krabi na pobřeží jižního Thajska. Zde však není nic, co by uchvátilo zmlsaného turistu, a tak se zde nebudeme zdržovat. Po dohodě všech účastníků zájezdu máme zájem o výlet na ostrov Phi-Phi a tak průvodce zajišťuje lístky na loď a kolem 10. hodiny vyjíždíme. Asi deset minut plujeme ústím řeky. Všude okolo v bahnité půdě rostou porosty mangrovů. Po chvíli již plujeme po široké zátoce okrajového Andamanského moře. Po pravé straně mizí pobřeží, vlevo v dálce vidíme severní břehy ostrova Lanta a před námi se začínají rýsovat obrysy souostroví Phi-Phi. Větší z ostrovů Phi-Phi Don je pokládán za jeden z nejkrásnějších ostrovů v jihovýchodní Asii. U něho právě teď přistáváme. Pobřeží lemují skaliska, bělostné pláže, vidíme řady bungalovů zastíněných množstvím kokosových palem. Střed ostrova je zarostlý pralesem. Průvodce nás usazuje v jedné z místních restaurací a jde dohodnout ubytování. Po chvíli se pro nás vrací a tak jdeme bydlet. Příjemné bydlení je hned ve vesničce Ao Ton Sai. Leží na úzké šíji mezi mořskými zátokami. Před ostrými slunečními paprsky je chráněna porostem kokosových palem. Chvíli relaxujeme, dáváme si sprchu a potom hned vyrážíme na prohlídku ostrova. Úbočím kopce stoupáme na vyhlášenou vyhlídku, ze které se otevírají nádherné pohledy na velkou část ostrova. Průzračná voda okolo ostrova nás však láká tak, že rychle scházíme dolů a míříme na pláž. Pod klenbou kokosových palem si každý nacházíme své místečko a pak už míříme do vody. Teplota vody je velmi příjemná. Celoročně se drží ve výši 26-28 °C. Až do večera si užíváme plavání a slastného nicnedělání na pláži. Pro aktivnější jedince je zde ale spousta možností. Můžete si půjčit mořský kajak a objevovat malebná zákoutí okolo ostrova, můžete si domluvit šnorchlování či potápění u vzdálenějších ostrůvků a spatřit barevný svět korálového útesu. Nad zátokou si lze zalétat na padáku taženém motorovým člunem.

Večer je příjemné posedět v některé z místních restaurací. Vybrat si můžete z tradiční thajské i mezinárodní kuchyně. Neubráníte se pokušení a okusíte dobře připravenou barakudu, žraloka, kraba či humra.

Na příští den dopoledne máme domluven výlet loďkou okolo druhého menšího ostrova Phi-Phi Leh. Vidíme zajímavou vikingskou jeskyni. Hnízdí zde mořská vlaštovka, jejíž hnízda jsou sbírána a prodávána do čínských restaurací. Sběrači balancují na vratkém bambusovém lešení a seškrabují drobná vlaštovčí hnízda. Zajíždíme do malebných zátok, kde v mělké vodě vidíme trsy korálů a množství barevných rybiček. Delší pauzu děláme v zátoce Ao Maya. Až ke břehu se nedostaneme, a tak na pláž musíme doplavat. Zde v nádherné scenérii se točily záběry ke slavnému filmu Pláž s hercem Di Capriem v hlavní roli. Teď si tady užíváme my. Po hodině však musíme pokračovat a tak plujeme dále okolo kolmých stěn ostrova a přes průliv se vracíme zpět k hlavnímu ostrovu. Po obědě se ubíráme do přístaviště a lodním spojem do Ao Nangu se vracíme zpět na pobřeží. Cestou míjíme roztroušené ostrůvky, z nichž tvarově vyniká Chicken Island (Kuřecí ostrov) se skálou podobné kuřecí hlavě. Pobřeží u městečka Ao Nang je mělké a tak nás na pevninu převážejí dlouhé čluny s menším ponorem.

S večerem se ubytováváme kousek za městečkem v několika bungalovech.

Ráno vyrážíme nakupovat do místního marketu. Mají tady i evropský sortiment a tak taková křupavá francouzská bageta přijde k chuti. Po uspokojení našich žaludků mapujeme letovisko.

Je tu příjemná pobřežní promenáda, spousta krámečků, restaurací a ubytoven.

Okolí Ao Nangu zkrášlují vápencové útesy porostlé tropickou vegetací a ty vytvářejí na pobřeží nádherné scenérie. Zde mezi skalami jsou ukryté jedny z nejkrásnějších pláží v oblasti. Na pláž Ao Phra Nang míříme i my ve společnosti desítek dalších člunů. Cesta sem vede pouze přes mořskou zátoku a trvá asi 20 minut. Kocháme se pohledy na barevné, mořskou vodou a deštěm erodované útesy. Vysedáme v chráněné zátoce a přes šíji s malým městečkem bungalovů přecházíme na druhou stranu. Je právě odliv, a tak vidíme obnažené mangrovové porosty se spoustou kolíkových kořenů. Pod převislou skalní stěnou pak po pěšince vedoucí přítmím lesa přecházíme k oslavované pláži Phra Nang. Je zde opravdu hezky. Bělostná pláž je z obou stran sevřená skalními útesy. Několik stromů pak nabízí příjemný stín jako ochranu před poledním žárem. A moře okolo má fantasticky průzračnou modrou barvu. O relaxující turisty je zde báječně postaráno. Ze zakotvené loďky u břehu si můžete zakoupit chlazené nápoje, obložené žemle a čerstvě nařezaný šťavnatý ananas. Ve stínu stromů si pak můžete dopřát thajskou masáž. Dalo by se říci, ráj na zemi. Jen občas jsme vyrušeni drzými exempláři skotačících opiček makaků jávských. Na ně se musí dávat pozor, protože rády lezou do odložených baťůžků. Pokud se nechcete celý den bavit jen válením na pláži a plaváním, můžete se podívat do místní jeskyně nebo po příkré stezce částečně zajištěné lany vystoupit k panoramatické vyhlídce. Nedaleko odtud je k vidění i Princeznina laguna. Je to však dosti náročná cesta vedoucí mazlavým jílovým podložím.

Kolem 16. hodiny se všechny čluny vracejí na pobřeží a tak i my se loučíme s tímto malebným koutem.

Další dva dny můžeme trávit dle svých představ. Relaxovat můžeme přímo na pláži v Ao Nangu nebo se ještě vrátit na Pra Nang beach. Stejně jako na Phi-Phi i zde je pro aktivnější jedince o zábavu postaráno. Spousta nabídek na vyjížďky na moře okolo ostrůvků, spojené s potápěním a šnorchlováním, půjčovny mořských kajaků, horolezecká škola. Dá se vyjet i na jednodenní výlet do oblasti národního parku Phang Nga. V zátoce lemované porosty mangrove se nachází množství krasových útvarů. Mezi nimi se schovává i Ostrov Jamese Bonda, známý z filmu Muž se zlatou zbraní. V mělké zátoce můžete navštívit muslimskou vesnici Ko Panyi postavenou na dřevěných kůlech. Dá se však vyjet i na druhou stranu za městečko Krabi a navštívit lesní klášter Wat Tham Seua (Klášter tygří jeskyně).

Poslední den u moře končíme okolo poledne. Po obědě se přesouváme za pomoci songtheaw zpět do městečka Krabi. Děláme si krátkou prohlídku, nakupujeme na tržnici ovoce a v 16. hodin vyjíždíme autobusem na cestu zpět do Bangkoku.

Cesta proběhla bez problémů. Ráno okolo šesté jsme v thajské metropoli. Poslední den pobytu trávíme utrácením posledních bahtů za dárky blízkým. S večerem odjíždíme mikrobusem na letiště, čeká nás odbavení a zpáteční let do Prahy.

Všechno má svůj konec a tak i my se musíme rozloučit se zemí úsměvů. Jsme všichni plni dojmů z této nádherné země a v duchu si slibujeme, že se sem určitě zase vrátíme.

autor: Jarda Průcha, zveřejněno: 23.04.2006