Ladakh a jeho festival
Bývalé buddhistické království na severu Indie ukryté před zraky lidí za hradbou Himálaje. Buddhismus do této oblasti pronikl poprvé v 8. století, kdy tudy procházel tibetský věštec a mág Padmasambava, který buddismus šířil za hranice Indie, kde buddhismus vznikl. Ne nadarmo se oblast nazývá také malý Tibet pro svoji jedinečnou a zachovalou buddhistickou kulturu. Snad nikde na světě není větší koncentrace buddhistických klášterů než zde. Největší rozkvět a nejvíce klášterů vznikalo v 17. století za vlády Sengge Namgjala, který nechal postavit i královský palác v Lehu, napodobeninu lhaské Potaly.
V současné době je však už oblast dostupnější než v dávné historii, kdy sem dobrodruzi, obchodníci, dobyvatelé pronikali po stezkách šplhajících do výšek nad 5000 m a mnozí z nich podléhali kruté zimě, výškové nemoci, únavě. Dnes sem vedou dvě silnice, jedna ze západu z 440 km vzdáleného Srinagaru, druhá z jihu z Manali, vzdáleného 470km. Obě jsou pouze sezonní, průjezdné od června do října, mimo tuto dobu jsou 5000 m vysoká sedla zapadaná sněhem, a Leh – správní město této oblasti – je dostupný pouze letecky. Leh má zhruba 8000 obyvatel, kdysi zde sídlil ladácký král. V dávných dobách významná zastávka na hedvábné stezce, dnes jediné město ukryté mezi horskými velikány v údolí Indu. Odjakživa byl centrum obchodu, kultury a cíl či zastávka všech poutníků, obchodníků, dobyvatelů a dnes i turistů.
Začátkem září se toto místo mění v dostaveníčko lidí z oblastí Ladakhu, Zanskaru, Nubry, Himáčal Pradéše, ale také z Tibetu. 1. září totiž začíná netrpělivě očekávaná událost – ladácký festival. Ladáčané putují i několik dní pěšky z dalekých vesnic, aby se pobavili a setkali se s přáteli. Dříve probíhal festival v zimě, kdy už je po žních, všude leží sníh a lidé se snaží přečkat dlouhou zimu a zpestřovat si jednotvárné dny různými slavnostmi. Ale protože turisté jsou vydatným přínosem do místní pokladny, přesunul se festival na září, a v podstatě ukončuje turistickou sezónu.
Festival začíná slavnostním průvodem tanečníků v pestrobarevných krojích, při kterém se ulice zaplní diváky. Tanečníci ze sebe postupně shazují nervozitu, protančí ulicemi, trpělivě pózují fotografujícím turistům a nakonec se shromáždí na stadionu pro koňské pólo. Je až neuvěřitelné, jak barevné kombinace dokázali lidé utvořit na svých krojích, bohatě zdobenými šperky. Z čím pustější oblasti lidé pochází, tím barevnější jsou kroje, snad aby kompenzovaly jednotvárnou šeď krajiny. Úbory se velmi liší, od bohatě zdobených z údolí Indu po strohé úbory nomádů. Ženy z údolí Indu mají na hlavách péraky, čepce zdobené tyrkysy, vážícími několik kilogramů jejichž hodnota bývá i vyšší než deset tisíc rupií. Šperky a drahé kamení zde byly odjakživa měřítkem bohatství a dědily se z generace na generaci. Po představení souborů z různých oblastí přicházejí mladí chlapci s bubínky a nad hlavou drží transparent s jednoduchým nápisem SOS. Jsou to vnuci tibetských uprchlíků a připomínají nám situaci v Tibetu. Právě zde v Čoglamsaru, nedaleko Lehu je početná komunita tibetských uprchlíků – či spíše již jejich potomků – a chlapci se nám v průvodu prezentují v tradičních tibetských krojích. Po absolvování základní školy se většinou nechávají najímat místními cestovními agenturami jako doprovod turistů s koňmi na nošení batohů. Pár koní je jejich nejcennějším majetkem.
Nepředstavují se nám však pouze tanečníci, vidět můžeme i nomády s jaky a velbloudy, kteří sem dorazili až z 130 km vzdáleného údolí Nubra, kde ještě i nyní žije několik kusů volně v pouštních dunách. Nechybí ani královská družina, představující dobu panování posledního nezávislého ladáckého krále Cegpala se sídlem ve Stoku.
Součástí festivalu jsou večerní dvouhodinové taneční bloky, ve kterých se prezentují jednotlivé soubory zastupující různé oblasti indického Himálaje. Nedílnou součástí jsou i divadelní představení, která milují místní diváci. Tlačí se hned za pódiem a výkony dobrých herců a tanečníků dokáží ocenit, naopak pískotem dávají najevo svou nelibost – třeba při častých výpadcích elektrického proudu.
Živo je na stadionu i přes den, probíhá zde proslulý turnaj v koňském pólu, sportu, který vznikl v Kašmíru, zde se stal národním sportem a později, v době anglické nadvlády, se rozšířil i do Anglie a stal se velmi populární. Souboje na stadionu jsou nelítostné, diváci sedící hned za lajnou, brzy pochopí, že z tohoto místa sice velmi dobře vidí dění na hřišti, ale velmi často jsou nuceni bleskurychle opustit své pozice, to když se za míčkem tryskem žene několik hráčů. Ovládání koně je povýšeno na výsostné umění, tryskem se hnát za míčkem, na místě zastavit, přesně odpálit, otočit koně a pokračovat k soupeřově brance, to se učí chlapci od nejútlejšího věku a jen ti nejlepší se stanou hráči póla. Diváci se stávají nadšenými fanoušky, chlapci, jejich otcové, babičky a mniši vytváří zápasu fantastickou zvukovou kulisu a jejich povzbuzování si nijak nezadá s fanoušky fotbalových soutěží.
Stranou však nezůstávají ani ostatní sportovní aktivity, nejstarší sport horalů je bezesporu lukostřelba. Dříve však ovládání luku byla nezbytná potřeba, luk byl zbraní jak válečníků tak i lovců. V Lehu je dokonce zastřešená lukostřelecká hala. Nejlepší střelec festivalu se těší velké úctě.
Málokdo si však nechá ujít jedinečnou podívanou, a tou jsou tance v maskách. Tentokrát se odehrávají mimo Leh, na nádvoří buddhistického kláštera v Phyangu, vzdáleném od Lehu 25 km. Na čestných místech sedí lámové a mniši s dlouhými trubkami. Mniši převlečení za různé postavy buddhistického panteonu tu za jednotvárného pomalého bubnování tančí a znázorňují příběhy z buddhistické mytologie. Nejčastěji jsou znázorňovány hrůzu budící postavy hněvivých božstev, jejichž úkolem však není zastrašovat lidi, ale naopak zahánět zlé duchy a ochraňovat buddhistickou víru. Hlavním zastupitelem těchto božstev bývá Mahakala nebo Jamantaka třímající v ruce obvykle meč, kterým roztíná lidskou nevědomost. Tantrický buddhismus, zná obrovské množství buddhů, boddhitsavů, hněvivých božstev. Mnohé představy zde souvisí s předbuddhistickým šamanistickým náboženstvím bon a s hinduismem, z něhož se některé postavy transformovaly do buddhistické mytologie. Na první pohled nám to připadá složité, ale vše má svou symboliku a hlavně, není tak důležité neomylně rozpoznávat všechny postavy, to neumějí ani mniši, důležité pro laickou obec je pochopit principy buddhistické filozofie a tyto představení slouží pouze jako pomůcka či kulisa. Vždyť někdy ani místní netuší, jaký příběh mniši v maskách tančí, je to pro ně jen zajímavá podívaná. Tančící mniši střídají vážnější taneční kreace s komickými scénkami ze života na odreagování a uvolnění atmosféry.
Letošním zlatým hřebem však byla návštěva Dalajlámy. Jeho svátost, 14. tibetský Dalajláma, vlastním jménem Tandzing Gjamcho se narodil 6. červenece 1935 v severovýchodním Tibetu. Nedaleko Lehu, v již zmiňovaném Čoglamsaru má svůj buddhistický chrám. Pokud mu povinnosti, zdraví a čas dovolí, jednou do roka tuto oblast navštíví. Většinou stráví několik dní odpočinkem a meditacemi a po té následují pudžy. Obvykle trvají tři hodiny a následují tři dny po sobě. Pudžou se rozumí slavnost, v tomto případě je to setkání Dalajlamy s lidmi na otevřeném prostranství, kde Dalajlama sedí pod baldachýnem na čestném místě a lidem přednáší o buddhistické filozofii, seznamuje je s jednotlivým částmi buddhistického učení. Vědom si skutečnosti, že některé věci mohou být pro lidi těžko srozumitelné, prokládá svůj výklad příklady ze života a vtípky. Ovzduší je doslova nabité energií, která z tohoto muže vyzařuje. Tisíce lidí se mačká na prostranství, v předních řadách mniši, lámové řádu Gelugpa, ke které se hlásí Dalajláma. Gelugpa je nejnovější sekta tibetského buddhismu. Vznikla jako reforma stávajících řádů ve 14. století. Ale není rozhodující, k jakému buddhistickému řádu se mniši hlásí, buddhistická filozofie je jednotná pro všechny, důraz je zde kladen na správné principy chování, bez rozdílu vyznání. Lidé poslouchají napjatě. Ve všech klášterech, ale i v domech obyčejných lidí, úřadech, restauracích je vždy fotografie Dalajlámy na čestném místě – a nyní přítomní mají to štěstí, že k nim tento nejvyšší buddhistický hodnostář promlouvá. Hovoří tibetsky, pro Ladáčany je určen překlad do ladáčtiny, pro turisty do angličtiny. Dalajláma hovoří spatra, s úsměvem, občas svůj proslov přeruší modlitbou a v ten okamžik se hlavy stovek mnichů skloní a je slyšet jen odříkávání manter. Někteří lidé sem putovali týden pěšky přes hory, aby mohli být svědky této významné události.
O tom, že někteří nechtějí přijít o žádnou Dalajlámovu myšlenku, svědčí naše příhoda. Potřebovali jsme den po první pudže najmout někoho s koňmi, kdo by nás doprovázel na treku. Majitel hotýlku Dharma, ve kterém jsme bydleli, už před týdnem kontaktoval tibetského chlapce Sonama, který slíbil, že s námi půjde. Neuvědomil si však, že začátek našeho treku je v den druhé Dalajlamovy pudžy. Odmítl tedy s námi jít. Dharma ho přemlouval :„Dalajlámu jsi viděl a slyšel dnes, zítra už můžeš jít s turisty na trek“ Chlapec odvětil: „ ale já ho chci vidět a slyšet i zítra“. Hoteliér argumentoval: „Nojo, ale tady se ti nabízí výdělek, zřejmě poslední v této sezóně, Dalajláma ti peníze nedá.“ Chlapec trval na svém: „Nevadí, já tam chci být i zítra“. „ Ale kdo uživí tvoji rodinu, manželka má občasný a velmi skromný příjem, ty si můžeš slušně vydělat.“ „Můžu, ale peníze nejsou rozhodující, Dalajláma o tom dnes hovořil“. Nakonec se chlapec nechal přesvědčit, rezignovaně souhlasil, že jeden den pudžy mu přece jen stačil a že snad příští rok zas Dalajlámu uvidí. V době pudži se život téměř zastavil, ráno se z dvousměrné silnice stala jednosměrná, žádné auto ten den nejelo jinam než do Čoglamsaru, naprostý dopravní kolaps v této horské krajině, kde auto vlastní jen několik bohatších a vše ostatní jsou taxíky. Ani jedno auto nezůstalo nevyužito. Nekonečný proud pěšky jdoucích, obchody, cestovní kanceláře, školy zavřené. Otevřou až odpoledne a to jenom některé. Více než kdekoliv jinde si člověk zákonitě uvědomí, co osobnost Dalajlámy znamená nejen pro Ladáčany a Tibeťany – ale pro celý svět.
Festival je ukončen patnáctý den opět na stadionu, kde znovu vystoupí jednotlivé soubory, aby odtud pospíchaly domů, jelikož žně jsou v plném proudu a zima přede dveřmi.
Ladakh geograficky a v číslech
Ladakh leží v severní Indii, na západě hraničí s Pákistánem, na severu a východě s Tibetem, v překladu Ladakh znamená Země vysokých sedel. Pohoří náleží k Himálaji a je přibližně 400 km dlouhé. Nejvyšší vrcholky dosahují přes 7000 m
Ladakh leží na území správní jednotky indického státu Džamú a Kašmír, největším městem Ladakhu je Leh ležící v údolí řeky Indus v nadmořské výšce 3300 m. Oblast zaujímá 45 110 km čtverečních a žije zde přibližně 118 000 obyvatel.
Z 80 % zde žijí buddhisté, z 15 % muslimové, zbytek tvoří sikhové, křestané, hinduisté. Ladakh leží ve srážkovém stínu s minimálními dešťovými srážkami, což se však v poslední době začíná měnit, srážek přibývá.
Přibližně od 10. století až do roku 1834 byl Ladakh nezávislým buddhistickým královstvím. Leh bylo významné místo na hedvábné stezce mezi Srinagarem a Lhasou, ale obyvatelé Ladakhu se živili především zemědělstvím a pastevectvím.
Kulturně náleží Ladakh to tibetské oblasti, v roce 1947 po osamostatnění Indie byl přičleněn k Indii.
autor: Radka Tkáčiková, zveřejněno: 29.04.2006