„Nepál nezměníš, Nepál změní tebe“

V tento říjnový den máme my, účastníci zájezdu s Karavelou, sraz v 6 hodin na letišti Ruzyně.  Předstartovní horečka stoupá, ale když se dají věci, vlastně batohy, do pohybu, začíná dovolená.

6.10. – pátek

Odlet směr Frankfurt, se trochu opozdil, prý je nad západní Evropou plno, dívám se z okénka, nic není vidět. Nakonec jsme se snídaně přece dočkali. Malá, ale milá. V 9 hodin, dříve než se dalo tvrdě usnout, přistáváme. Každé letiště, tudíž i toto ve Frankfurtu, si máme čas prohlédnout, jelikož odlet je až ve 12 hodin. Letecká společnost GULF AIR nás hladce dopravila do Bahrajnu, tady je mezipřistání v 17.45 hodin Venku jsou bohužel krom tmy vidět jen spousty světýlek, tak raději pozorujeme, jak jde místním děvčatům úklid volných míst od ruky. Ještě hodinu si můžeme užívat letu, abychom ve 20.00 přistáli na letišti v Muscatu, hlavním městě Ománu. Zde nás čeká milé překvapení, těch není nikdy dost. Zjistili jsme, že nemusíme použít spacáky, použijeme hotel Holiday Inn.

A tady už začíná boj s časem. Je tu posun o 2 hodiny, takže do postele lezu ve 12 hodin místního, vstávat budu ve 4 hod. našeho, protože tělu ten posun tak rychle nevysvětlíš, snídaně je v 6 hod. místního. Přeřizuji hodinky a bude pokoj…

Jsme v Arábii, tudíž je vedro, i v noci je okolo 30 °C, ale pokoje jsou pěkné, no jako na dovolené.

7.10. – sobota

Noc byla krátká, ale pohodlná, chuť na snídani je veliká. Kdo ví, co si to naše tělo teď myslí. Já si myslím, že vajíčka, fazole, ananas, koláč, to vše je dobrá kombinace a jdu na to! Pěkně nacpané nás nacpali do mikrobusu a frčíme krajinou, mně připomínající Egypt, vstříc novým letům, tudíž zážitkům. Je 9,15 hodin a já fakt letím do Kathmandu, úžasný pocit !!!

Docela dobře mně jde spát, ostatním, jak se dívám taky. Přestože my nemáme poledne, nosí letušky oběd. Tělo se jídlem lépe srovná s časem. Oběd už byl více indický. Karí rýže s čočkou a brambory, jogurt, ovoce, tomatový džus – no sakra, snad to vše vstřebám.

Let je klidný, na plátně před námi běží film, pro mě nekoukatelný, pode mnou běží země, pro mě neznámá. Snad už Indie. Letadlo se pro mě stává druhým domovem. Pomalu se seznamuji s ostatními účastníky zájezdu. V naší skupině je nás šest. Zdeněk a Ivana, Lenka, Tomáš, průvodce Petr a já (Hanka). Zdeněk momentálně neslyší, Ivana má sportovního ducha, Tomáš má optimismus, Petr starosti, Lenka rýmu a já obavy z treku. Každý si veze něco. A co nemáme? No to přece nepotřebujeme!

Přistání probíhá hladce o půl třetí, ani jsme o něm nevěděli. Zato vyřízení nepálského víza se nedá přehlédnout. Přes hodinu jsme stáli frontu, aby nám tři místní úředníci postupně ručně napsali potvrzení a vystavili vízum. Poděkovali jsme s 30 USD v ruce. Pak jsme se vrhli, spíše byli vrženi, do Nepálu. Okolo nás je plno místních lidí, všichni chtějí pomáhat, ale jen několik je vybraných a ti nás nakládají do vozu i s bagáží a vezou nás přes Káthmándú do hotelu Potala Home. Pro nás ode dneška oázy klidu. Byli jsme rozděleni po dvou, takže moje spolubydlící je Lenka a jde se vybalovat. Pokoj je sice menší, ale voda teče, dokonce teplá, to se tady cení, co chtít víc?

Navečer se odvážně vydáváme na první prohlídku města. Hned za rohem hotelu nás upoutá velká hromada odpadků, zabírající polovinu ulice. Pach z ní, zabírá ulici celou. První překážku zdoláváme úspěšně a dál jen zíráme na množství suvenýrů a stejné množství nabízejících. Asi poznali, že jsme zde začátečníci, tak se nám zodpovědně věnují. První výměna dolarů za nepálské rupie se zdařila a můžeme jít do místní restaurace vyzkoušet, jestli platí. Platili a ráda platím výborný špenát a placku s česnekem. Jídlo je tu celkem levné a dobré, tak se tu asi moc hubnout nebude.

Závěr bohatého dne patří procházce v uličkách. Se zájmem si prohlížím místního hinduistu a než se naději, mám mezi očima červenou tečku pro štěstí. Ostatní se smějí, ale to ještě nevědí, že je to postupně také čeká. Jiný kraj, jiný mrav.

Den pro mě končí v 21 hod. Mobil zde nefunguje ani náhodou, tak posílám domů aspoň vzpomínku a usínám v KÁTHMÁNDÚ.

8.10. – neděle

Noc byla dlouhá a vydatná. Venku se veselili turisti s místním obyvatelstvem a nás zřejmě chtěli vtáhnout do nočního života, ale my chtěli spát. Špunty do uší se postaraly o můj klidný spánek a ráno se zase pro změnu nechtělo vstávat. Před námi pestrý den, tak konec lenošení a poklusem na snídani do místní pekárny s pečivem více evropským než jsme čekali. Různé koláče, rolky, bulky, plněné zeleninou, masem, džemem, co chuť poručí, to mají. Snídaně stojí asi 100 NRS (1USD = 71 NRS). V 8 hodin odchod na první prohlídku Káthmándú.

Celý den jsme na nohách, asi příprava na trek, s tím rozdílem, že tady je plno lidí, prach, hluk, pach, spousty motorek, aut a do toho se ještě pletou rikši. Chce to postřeh, jen tak se dá přežít a neztratit se. Procházíme se až do 18. hodin a za tu dobu navštěvujeme mnoho zajímavých míst hlavního města Nepálu. Nepál je jediným hinduistickým královstvím světa a patří mezi nejméně rozvinuté země. Na 147 181 km2 žije přes 27,5 mil. obyvatel, většina v kathmandské kotlině a v nížinách.

Některé části Káthmándú si zachovaly středověkou atmosféru a to nejen úzkými uličkami bez kanalizace, ale i svými obyvateli. Původně žili z obchodu, město leží na karavanní stezce z Indie do Tibetu, dnes má 700 000 obyvatel. Mám pocit, že jsem je všechny potkala.

Asi 2 km západně od Thamelu (kde bydlíme), na pahorku, se nachází stupa Svayambhunath a chrámový buddhistický komplex. Stoupali jsme po prudkém schodišti a po cestě nás zdravili opičky, nahoře prodejci suvenýrů. Zněla tam chrámová hudba, voněly tyčky, no prostě pohoda.

Roztáčím modlitební mlýnky a myslím na šťastný návrat. Výhled je zamlžený, ale i tak se dá tušit velké město pod námi a v dálce hory.

Ještě pár schodů přidáme, abychom viděli „praporkový kopec“. Tolik praporků najednou, to budeme mít určitě štěstí. Pak už nás taxi odváží do Patanu.

Cesta je opět zážitkem. Jak to dělají, že se nesrazí, mně je stále záhadou. Vystupujeme v Patanu, nejstarším městě kathmandské kotliny, pravděpodobně byl založen již v 2. stol. Pěšky dojdeme k Golden Temple, má podobu třístupňové pagody a stojí na konci nádvoří dodnes fungujícího buddhistického kláštera Kwa Bahal z 12. století. Dále pokračujeme na Durbar Squar. Náměstí působí velmi starodávně. Dominantou je tu Královský palác (Royal Palace) na který se můžeme dívat i v době oběda, jelikož sedíme na ploché střeše místní restaurace. Sluníčko hřeje, hudba hraje a jídlo je opět výborné. Pochutnávám si na veg. curry s chapati (160 NRS) a zapíjím nepali speciál masala tea (50 NRS). Dobře najezení procházíme náměstí a fotíme. Chrám Bhimsen Mandir – zasvěcený bohu bohatství a obchodu, Bishwanath Mandir – zasvěcený Šivovi, Krishna Mandir. Krom chrámů jsou tu zajímaví lidé. Nabízejí suvenýry, vytahují z košíků kobry, snaží se zaujmout a tak vydělat peníze. Modlit se asi nestačí.

Ještě jeden chrám je zajímavý, zasvěcený bohu spokojenosti a deště Machhendranathemu, jeho sochu jednou do roka, při velké pouti vynáší ven a na voze prováží městem. Na konci projížďky se na boha přijíždí podívat nepálský král. Tento chrám si pamatuji, protože jsem tady odevzdala svačinu žebrákovi bez nohou. Takových postižených je tu hodně, člověk se musí obrnit.

Pak už se pomalu posunujeme k místu ubytování. Ještě občas nakukujeme do dvorů zchátralých baráků, které ukrývají stupy. Docela ušlapaný jsme v 18. hod. na místě. Jdu psát domů maily, internet máme hned u hotelu. Celkem levně se dá zaslat domů pozdrav. 1 hodina za 60 NRS. Ještě něco málo nakoupit k snídani v již nacvičené pekárně a pak v 19. hodin. odchod na večeři. Je výhodou být dobrý v rychlých přesunech. Tady se to hodí. Zkoušíme jednu z těch lepších restaurací, ale jejich snaha vychází na prázdno. Někdo nedostal rýži, jiný hlavní jídlo, další polévku. Tom ani čaj. Nakonec mají všichni všechno a hodujeme až do půl deváté. Dnes nás ještě čeká balení do hor a je důležité se dobře vyspat, jelikož v 4.30 hodin odjíždíme na letiště.

9.10. – pondělí

Polospící nasedáme do busu a jedeme na místní letiště. Cesta trvá asi půl hodiny a pak vysedáme u zavřených mříží letiště. Letištní hala je ještě ponořena do tmy. Najednou se vynořil Nepálec, zarachotil klíči a odemkl. Skoro jako krám s houskami. To už se nás tu pár mačká, naše skupina se shromáždila u společnosti SITA AIR, pak už jen odbavení, prohlídka, opět důkladná a nasedáme do malého letadélka „Káněte“. Máme i letušku, dala nám bonbon a už se jde na start. Let je nádherný, ani se nezdá nebezpečný, pod námi ubíhá krásná kopcovitá krajina a v dálce už je možno zahlédnout zasněžené velikány. Sem tam nějaký propad a už přistáváme. Letiště znám z literatury, je skutečně do kopce, ale za to krátkého. Opět rychlý výstup z letadla. Batohy letí rychle za námi, čekající nasedají a „naše“ letadlo už zase startuje. Teď si zasloužíme klidnou snídani. Hlavně čaj, ten tady chutná nějak lépe než doma. Prostě se sem hodí.

Okolo 9. hodiny vycházíme bílou branou Tamang Tole z Lukly (2800 m.n.m.), směr Namche Bazar. Už se docela oteplilo, stačí mít kraťasy, co nemám, a tričko, co mám. Začínáme šlapat a obdivně si prohlížet okolí. Pozvolna sestupujeme k řece a podél cesty si fotíme modlitební kameny „mani“, popsané buddhistickými mantrami. Poprvé přecházíme drátěný most, trochu se houpe, ale nikdo nemá problém ho zdolat. Takových mostů za celou cestu přejdeme ještě mnoho, takže pak už přestávají být atrakcí.

Přicházíme do vesnice Phakding (2652 m.n.m.), k radosti všech je čas na oběd. A ten v prosklené restauraci dost chutná. A opět čaje v konvicích malých, středních a velkých. Ta největší by se hodila tak na mejdan. Času tu máme ale dost, ono 15 lidí je pro Nepálce už velká skupina. My s Tomem máme objednané stejné nudle, tak nám předvedli už známý kousek, přinesli jen jedny. Dnes mu dávám přednost já a na své si ještě dobu počkám. Ostatní už mají snědeno, když mě taky obsloužili. Je vidět, že tady budeme tak rychlí, jak nám to Nepálci dovolí. Celý oběd i s placením trval 2 hodiny. Později jsme vymysleli zlepšovák. Objednáme si jídlo na určitou dobu a můžeme ještě něco podniknout. Oběd byla ta příjemnější část dne.

Teď už jen šlapeme nahoru, dolů, opět přes mosty. Jeden byl zvláštní tím, že jsme u něho museli zaplatit maoistům. Důvod těžko chápeme, ale raději moc neodporujeme. Z mostu je krásný pohled na prudkou řeku Dudh Kosi (Mléčná řeka), snažím se chvílemi fotit, ale radši koukám, kam šlapu. A to se vyplatí. Krom kamenů se na trase povaluje i trus jaků. Díky hůlkám se jde docela dobře, ale do vesnice Monjo, kde budeme nocovat, lezu už pěkně unavená. S Lenkou jdeme hned okouknout náš „dvoulůžák“. Kromě pěkných, barevných prostěradel, je tu i pěkná zima. Tady to zpocené prádlo asi neuschne. Možná ale to suché navlhne. Objednáváme večeři na 18. hodinu, to dělají zkušenosti, bereme si konvici čaje na pokoj a jde se odpočívat.

Večeře proběhla v pohodě, tady jsme ochutnali místní specialitu dhal-bhat a u čaje si sdělujeme zážitky z prvního dne. Únava udělala své a tak už po 20. hodině obýváme každý svůj spacák. Dobrou noc ve výšce 2 800 m.

10.10. – úterý

Den začíná už objednanou snídaní. Je důležité se vydatně posílit, jelikož dnes nás čeká výstup do Namche Bazaru. Začátek cesty je mírný. Po pár metrech přicházíme ke vstupu do národního parku Sagarmatha. Úředník si opsal údaje z pasu, zaplatili jsme poplatek 1000 NRS a můžeme pokračovat prudce dolů k řece. Další visutý most na trase, tentokrát krásný drátěný, postavený za přispění Švýcarska. Chůzi po mostech si máme šanci natrénovat, přecházíme ještě nejméně tři. Na jednom z nich nás brzdí stádo několika dzo (kříženec jaka a krávy), chvíli jdeme jejich tempem. Nakonec jsme je předběhli, ale mám pocit, že to jejich tempo mně bylo bližší.

U soutoku Dudh Kosi a Bhote Kosi začíná prudké stoupání, přesně jak píší v průvodci – počet serpentin se zdá být nekonečný. Cestou v prudkém kopci v jedné zatáčce jsme „Ho“ konečně spatřili. Koho? No přece Mt. Everest. Je dobrá viditelnost, tak fotíme. Čekala jsem silný zážitek, bohužel více cítím silnou únavu. Závěr cesty už není tak strmý, ale nohy už chtějí odpočívat. A pozor! Něco se přede mnou modrá – jsou to střechy Namche Bazaru. Hurááá, ještě kousek a jsme na konci cesty u hotelu (lodže) Namche Hotel ve výšce 3440 m, v centru oblasti Solo Khumbu.

Hned si objednáváme oběd, i zde platí, že potřebují čas na přípravu a pak se jdeme ubytovat. Pokojíček jako klícka, malý a útulný. Dvě postele, dva polštářky, dva věšáky. Jedno okno a z něho výhled na místní živou uličku a hory. No teda byl by, kdyby nebyly schované za mraky. Snad se ukáží později. A už nás volají na oběd. Výborná polévka garlic soup, momo taštičky. Lenka si dala sherpa stew, vše je možné doporučit. Máme hodinu relax, abychom tyto dobroty stihli strávit a pak jdeme v rámci aklimatizace na procházku po okolí. Vystoupáme ještě o pár metrů výš k muzeu a vedení národního parku Sagarmatha, prohlížíme si zde dokumentační materiály o životě Šerpů, přírodě a horolezectví. V těchto místech je zákaz focení, je tu vojenský prostor. Okukujeme vrtulník, který by měl asi hodně práce, kdyby ho nutili vzlétnout.

Procházka je to příjemná, obcházíme mírným tempem Namche a fotíme skoro všechno, co se nám připlete do cesty. Hlavně děti, ty jsou moc roztomilé.

Podle toho, jak mě bolí hlava víc, když stoupáme a povoluje když klesáme, mám pocit, že si ochutnávám problém s výškou. Řeším to pomocí hesla „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“ Třeba si stihnu zvyknout. Procházku končíme před pátou na čaji v místní cukrárně, jako u nás doma. Jen zvonky jaků nás vrací do reality. Večeři už máme ve své lodži. Majitelka „Maja“ pro Petra a jeho přátele upekla dort. Příjemné překvapení – Karavela tu má dobré jméno. Ve 20 hodin už ležíme ve spacácích – tady se fakt neponocuje…

11.10. – středa

Budíček už v 6 hodin, tomu říkám dovolená. Malinko to vylepší snídaně. Mám tibetský chléb a co jiného než čaj. Po kávě se mně tu ani nezasteskne. Úmysl koupit jačí sýr na cestu uhasl, když jsme zjistili, že takhle brzy nevstávají ani Nepálci.

Vycházíme stejným směrem jako včera, zase do kopce. Po pár krocích už dýchám pěkně zhluboka, to abych náhodou nezapomněla v jaké výšce se nacházím. Za Namche se kopec mění v „krpál“. Prudké, asi hodinové stoupání, je zakončeno 1. vyhlídkou na Everest. Bohužel bez vyhlídky, ale cítíme ho v zádech (nebo jsou to naše trička?). Mlha se různě převaluje, stoupá, klesá, nevíme co bude dál, tak se pomalu posunujeme už traversem – toto slovo začínám mít obzvlášť ráda – k 2. vyhlídce Everest View. Po cestě zkoumáme místní rostliny a fotíme, jak jinak, trhat se nic nebude. Jsou tu různé druhy hořců, červené pryšce, skalníky, jalovce, protěže, lišejníky, keře rododendronů. To musí být nádhera, když rozkvetou.

Na druhé vyhlídce jsme se usadili do trávy, spíše do drnů, co nám tu jaci nestihli spást a čekáme. Jako napínavý film. Víme, kde je Everest, ale v okně, které se v oblacích vytvořilo se nám ukazuje Lhotse (8 501 m) a po kouscích Ama Dablam (6 856 m). Everest se dělá vzácným, tak si jdeme dát něco dobrého aspoň do hotelu jeho jména. Po delší pauze nezbývá než pokračovat dál v cestě do šerpské vesnice Khumjungu (3 790 m). Za návštěvu tady stojí slavná Hillaryho škola, založená r. 1960. Dobu se vydržíme dívat, jak si hrají ti nejmenší. Ale konec výuky, jde se na oběd. Hezky trpělivě si počkáme každý na to své jídlo a teprve pak naše kroky směřují ke klášteru – gompě. Ten je bohužel zavřený a tak se dál proplétáme uličkami, které tvoří zdi z kamenů. Na kamenech je nalepen jačí trus. Tady se nic nevyhodí, vše se zužitkuje. Na malých políčkách pracují nepálské ženy, navzájem se pozorujeme, obdivujeme jak těžce pracují a oni se asi diví, proč my při obyčejné chůzi tak funíme. Přicházíme do další vesnice Khunde (3 840 m).

Obě vesnice působí klidným a čistým dojmem, nikdo si nás nevšímá, mají asi svých starostí dost. Ještě procházíme branou s modlitebním mlýnkem a zvláštní kamenitou krajinou, která se ponořuje do mlhy a pak i tmy, se dostáváme zpět do Namche. Obloha už zůstala zamračená, ale Himálaje v mlze mají také své kouzlo.

12.10. – čtvrtek

Po 9 hodinovém spánku, jsme opět v 6 hodin na nohách. Ranní rituál už máme tak zvládnutý, že za půl hodiny sedíme na snídani. Počasí si s námi stále hraje na schovávanou, tak vedení musí rozhodnout, kterým směrem se vydáme dnes. Vypadá to, že je rozhodnuto, jdeme do Thame (3800 m). Celý den pochodu přede mnou, snad to zvládnu…

…je 16,30 hod. Vrátila jsem se z treku ke klášteru v Thame a slovo vyřízená dostatečně nevystihuje stav mého těla. Jedinou touhu mám osprchovat se a vlézt do spacáku. To se nám ty priority pěkně přeházely, co? Ale postupně.

Z Namche Bazaru jsme vyšli západním směrem, celkem příjemnou vrstevnicovou cestou napříč lesem až do Phurte. Jdeme okolo lesní školky, už i zde si uvědomují, že je nutné obnovit lesy, které plení kvůli dřevu. Pak přes hřeben do vedlejšího údolí, kde z ledovce stéká říčka Kyajo Khola, která se vlévá do Bhote Kosi. Cesta podél řeky je příjemná, stále mě nutí obdivovat její divoké dovádění mezi velkými kameny. Další vesnice je Thamo a pak rychle za sebou následují Thomde a Samde. Cesta je i karavanní stezkou, po které se sem vozí zboží z Tibetu. V jednom místě se snažíme z cesty vytlačit stádo jaků, abychom mohli pokračovat dál. Kdo má navrch, nemusím zdůrazňovat. Stezka je úzká a přes ní napříč stojí jak. Abych ho mohla obejít, musím se protáhnout za jeho zadkem a za tím mým je už pěkný sráz dolů. Pocit nic moc. Ještě že jsou jaci celkem klidná zvířata, protože by stačil jen jeden jeho krok vzad a následovalo by mých mnoho kotrmelců, zřejmě taky vzad.

Manévr se zdařil a my opět šlapeme po volné cestě. Výhledy jsou překrásné. Dolů na burácející řeku a nahoru na himálajské velikány. Cíl je před námi. Vesnice Thame, opět vyhlíží příjemně a upraveně. Oběd si dáme v obzvlášť pěkné lodži, ale až se vrátíme z kláštera nad vesnicí. Ten je neprávem turisty opomíjen, určitě je moc zajímavý. Zrovna tady probíhají opravy, dělníci na dvoře otesávají klády, jiní zase kameny, prostě je tu živo. V klášteře se nesmí fotit, tak se tu na chvíli zastavme, abychom si vše dobře vryli do paměti. Vůně, barvy i toho mnicha, co uklízí rýži rozsypanou při obřadu.

Vracíme se už k obědu. To se tu venku na sluníčku pěkně sedí, ani se nechce na cestu zpátky. No už musíme, i tak to máme do soumraku. Cesta zpět je sice většinou z kopce, ale moje nohy už stávkují. To velitel Petr si ještě různě odbíhá, fotí bažanta lesklého, pak nás hravě dohání – uf, to nechápu, asi jsem málo trénovala. Do Namche docházíme opět za mlhy a trochu i prší. Je 16,30 hodin.

13.10. – pátek

Tento den je zasvěcen výstupu ke klášteru Thyangboche (3 867 m), kde se chystáme přespat. Opět se vstává v 6 hodin, aby se mohlo v 7 hodin vyjít. Dnes to nebude „ nalehko“. V Namche se už loučíme, takže vše s sebou.

Vystoupali jsme nad Namche a pak po vrstevnici pokračujeme do Kyangjuma. Tady se nám otvírá nádherný pohled na Thamserku (6 808 m) a celé údolí Solo Khumbu s dominantami Mt. Everestu a Ama Dablam. Konečně je vidíme v celé parádě. A to stojí za to. Všichni fotíme. Dokonce se tady objevuje i tahr himálajský, takže na chvíli měníme námět focení.

Stále se šlape, až asi po hodině chůze začíná prašná cesta prudce klesat k lesu a potoku. Tady si dáme svačinu. Skoro všichni máme jačí sýr, ráno zakoupený. Ten chutná. Skoro by se dalo zapomenout, co nás teď čeká. Po dobrém čaji musíme opět na nohy a vzhůru. Do slova a do písmene. Jen jsme překročili řeku Dudh Kosi a prohlédli si velké modlitební mlýnky poháněné vodou, už cesta začíná prudce stoupat. Musíme zdolat 600 m stoupání, kamenitou cestou plnou jačího trusu. Karavanám už se umíme bravurně vyhýbat. Tady není skutečně jak zabloudit. Serpentinami se dostáváme k cíli. Průvodce Petr nás tady už čeká a s ním nádherný pohled na Mt. Everest. Petr dokonce stihl domluvit i ubytování, což momentálně pociťuji jako výhodu. Je to hodně tím, že ještě nevím, co mě čeká zítra, ale nepředbíhejme.

Pokoj máme s Lenkou opět pěkný, s výhledem na Everest. To je teda přepych. Pokojem prochází trubka od kamen, co v nich topí uprostřed lodže. Taky výhoda. Kdykoliv budu přespávat v Thyangboche, chci tento pokoj.

Po obědě, místo poledního klidu, se jdeme proskočit po okolí. Musím říct, že tady v této výšce se necítím úplně ve své kůži. Postupně jsem si už odškrtla skoro všechny příznaky pobytu ve velkých výškách, které popisuje Petr Šupich v průvodci o Nepálu. Mají totiž zkušenosti a já je tady teprve pracně získávám.

Po prohlídce okolí přichází na řadu klášter. Je největší v údolí Solo Khumbu, založil ho láma Gulu a dokončen byl v roce 1919. Klášter pak postihlo v roce 1934 zemětřesení a v roce 1989 požár. Za pomocí mezinárodních organizací byl klášter zrekonstruován v roce 1993. Máme zájem vidět meditace a kameraman

Tom je chce natočit. Přichází mnich, odemyká, my se usazujeme podél zdi na rohože, kameraman platí poplatek za natáčení a čekáme…dočkali jsme se, ale bohužel zklamání. Mniši jsou tu pouze dva a ostatní jejich kolegové šli na trh do Namche. Tom se dohaduje s mnichem, ale ten než by vrátil peníze, slibuje meditaci na ráno. No, moc tomu nevěřím.

Je čas jít na večeři. A můžu si odškrtnout poslední příznak velké výšky, nemám chuť k jídlu. Tak radši půjdeme spát, ráno vstáváme brzy. Pokoj máme příjemně vyhřátý. Trubka funguje, tedy hřeje, v dálce štěká pes (štěkal celou noc). Tak dobrou noc – vy všichni, co mám ráda, tam u nás doma!

14.10. – sobota

Konečně je ráno. Noc v Thyangboche nebyla nic moc. Ten pes skutečně vydržel štěkat skoro celou noc a to tak, že vcelku. Záviděla jsem mu jeho plíce, jelikož ty moje při každé otočce na posteli (a že jich bylo), sháněly kyslík.

Na nic nečekám a optimisticky začínám sestupovat dolů do údolí. Tom si jde ještě natočit svého zaplaceného mnicha. Cesta dolů není tak náročná na dech, ale zase na kolena a nohy vůbec, takže když jsme dorazili do Namche Bazaru na oběd, klidně bych se šla podívat na náš bývalý pokojíček, ale bohužel nic. Jde se dál, cíl měl být v Phakdingu, kde se sice zastavujeme, ale jen proto, aby nás Petr pochválil, jak hezky nám to šlape a jdeme ještě „kousek“ do Nurningu, kde je klášter taky a to by bylo, aby tady ti mniši nepředvedli opravdovou meditaci.

A díky tomuto rozhodnutí máme posléze možnost poprvé na treku použít čelovky. První jde Petr a Tomáš, za nimi Lenka. Každý už jen kouká, kam šlape, takže najednou jde Lenka naproti nám a větou „Nikoho před sebou nevidím“, vlastně oznamuje, že jsme se ztratili. Co teď? Chodíme tam, zpět a dumáme, kterým směrem se vydat. Během chvíle se setmělo, tady přišly na řadu čelovky. Na trase jsme míjeli jednu lodž, v které bychom se mohli klidně ubytovat. Odhlasováno, vracíme se tam. Ale kdo to číhá ve tmě? Jasně, je to Petr. Asi jsme mu přece jen chyběli. Tmou si nás odvádí na ubytování. Jsem už úplně mrtvá, ale po studené sprše a teplé večeři se opět stavím na nohy. Večer jsme zakončili místním pivem, tzv. „čangem“. Večerní meditace opět nebyla a mnich, co sedí v kuchyni, tvrdí, že bude ráno. Moc mu to nevěříme, pěkně ten buddhismus začínají flákat. Takže do hajan, po dnešním dni máme nárok zalehnout opět brzy. Pokoje jsou pěkné, skromné, jen ty stěny mají uši. Vše je slyšet. V jednom pokoji se na něco zeptají a z druhého dostanou odpověď. Tak radši ticho a spíme…

15.10. – neděle

Před námi je poslední úsek cesty do Lukly, celkem krátký, jelikož včera jsme pochod malinko natáhli. My s Lenkou zůstáváme ve spacácích a ostatní jdou na předem ohlášenou meditaci. Mniši opět chybí, takže ve filmu bude asi hrát jen jeden. Lepší byl ten spacák. Po snídani, kterou dostáváme na letní terase (brr, tady je zima), se dáváme na cestu.

Přestože je to už kousek, kličkování mezi domorodci a chůze po kamenech je unavující. Před polednem jsme došli do cíle: „Luklo, jak ráda Tě zase vidím!“ V již známe lodži si dáme dobrý čaj, pak se můžeme ubytovat. Tady budeme mít k sobě obzvlášť blízko, spíme na 1,5 lůžku, ještě že jsme tady nepřibraly. Jsme sice unavené, ale co na pokoji. Jdeme se ještě naposledy toulat po místní ulici. Je tu jen jedna hlavní, ale dalo by se tu koupit cokoli. Závěr procházky je v místní pekárně na štrůdlu a čokoládě. Jako od maminky.

Večer je tu opět krátký, ale dnes zpestřený povídáním si s kolegy Čechy, co se taky vrátili z treku. Dnes se tato lodž proměnila v českou ubytovnu. Máme tu viditelně přesilu. Čeká nás poslední noc v horách.

16.10. – pondělí

Dnes vstáváme taky brzy, ale důvodem není další pochod, nýbrž odlet do Káthmándú, plánovaný na osmou hodinu. Obloha je azurová, tak se snad zadaří. Rychle sbalit, nasnídat a jde se na letiště. Máme čas, je to jen kousek. Z letištní haly netrpělivě vyhlížíme letadla, ale nic se neděje. Halou probíhají různé domněnky, ale důvod je úplně obyčejný. V Káthmándú je mlha. To jsme tedy nečekali a tak se tady nudíme o 1,5 hodiny déle. Dočkali jsme se, je tu naše SITA AIR a tak fofrem nasedat. Chvíle napětí, když se malé řvoucí letadlo řítí ke konci startovací dráhy, která končí jen propastí. Letadlo sebou škublo, my taky a už letíme. Poslední ohlédnutí k velikánům na obzoru vhání slzy do očí. Sbohem, Himálaje, pro některé třeba nashledanou.

Je to krása pozorovat ubíhající kopečky pod sebou, klikaté řeky, domky a mezi nimi cesty, nejdříve jen pár a daleko od sebe, pak jich přibývá a také políček a celých osad, až se vznášíme nad hlavním městem Káthmándú. Jeden menší manévr a hladce přistáváme.

Pomocí taxíků se vrháme opět do víru velkoměsta a vracíme se na základnu, do našeho hotelu „Potala“. Vítají nás už známé tváře i pokoje. Dopřáváme si teplou sprchu, doma samozřejmost, tady přepych.

Po klidu hor nás opět čeká troubící, rachotící, křičící – prostě žijící Káthmándú. Chceme vidět další památky, tak se nedá nic dělat, jde se na to. Místo jakům, se vyhýbáme rikšám a míříme na Durbar Square, „palácové náměstí“, tvořící centrum Káthmándú. Paláců je tu opravdu spousta. Např. starý královský palác Hanuman Dhóka, do něhož se vstupuje bohatě zdobenou bránou, která je pojmenovaná podle oblíbeného opičího boha Hanumana. Zajímavá je devítipatrová věž Basantapur Tower, ze které se nabízí nádherný rozhled. Za pozornost určitě taky stojí sídlo živoucí bohyně Kumari neboli Kumari Bahal. Tolik štěstí, abychom ji zahlédli, jsme neměli, ale aspoň jsme se podívali na vnitřní nádvoří s nádherně vyřezávanými sloupy, okenními rámy a dveřmi. Bylo toho hodně, co jsme si prohlédli a nakonec jsme se ještě na chvíli posadili na schod stupy a nasávali vzácnou místní atmosféru. Pro nás Evropany opravdu silnou…

Na večeři se uchylujeme do příjemné restaurace, ale klid vypadá jinak. Přes ulici hraje celkem hlasitě hudba, takže si připadáme jako na diskotéce. Jen do tance nám není. Nohy dostali opět svoji dávku. Dobrým jídlem jsme celkem snadno doplnili ušlou energii a při cestě na hotel ještě provádíme zkušební nákupy suvenýrů. To bude hlavní úkol před odjezdem, tak trénujeme už radši teď. Důležité poznání – hodně se smlouvá.

Dnes dobrou noc až v 22.00 hodin, to jsme se teda odvázali oproti předešlým dnům. A kde mám špunty do uší?

17.10. – úterý

Před námi je den plný poznávání, tak se trochu můžeme rozmazlovat a necháváme si přinést čaj až na pokoj. K čaji dobrůtky z pekárny, to nemá chybu. Ale konec rozmazlování se a vzhůru do víru města. Jakou tvář nám ukáže dnes?

Pashupatinath. Toto posvátné místo pro hinduisty se nachází pár minut jízdy taxikem od centra. Chrámy jsou postaveny podél břehů řeky Bagmátí, jejíž kalná voda je pro hinduisty vodou zaslíbenou. Pro Evropana, který je zvyklý na pohřbívání do země, je toto místo silným zážitkem. Máme možnost pozorovat a fotit obřad, který probíhá na druhé straně řeky. Na jednom ghátu ukládají mrtvé tělo zabalené do bílého roucha, posypaného oranžovými květy aksamitníku, na druhém již dohořívá hranice s nebožtíkem a z třetí právě zametli popel do řeky.

Díváme se na gháty pro obyčejné Nepálce všech kast, tzv. Ram ghát a hned za ním je stavba s pěti kupolemi Pancha Dewal, útulek pro přestárlé. Pracují zde i sestry Matky Terezy v typických bílých oděvech s modrým lemem. Popošli jsme kousek výš proti proudu a máme další podívanou. Tentokrát nám ji dopřáli živí. Myjí se ve vodě řeky Bagmátí. Pro nás by to bylo asi to poslední, co bychom si v Nepálu dopřáli. Dosti jsme se vynadívali a teď je nechme v klidu a pokračujme parkem po schodech na vyhlídku. Tady nás zaujali svatí muži – sádhuové, mající těla pomazaná popelem a dredovité vlasy. Taky je fotíme, ale to už není zadarmo. Nechceme riskovat Šivův hněv.

Pokračujeme po schodech k chrámu Goraknath Mandir, zasvěcenému božstvu královského rodu Šáhů. Je postaven v typickém indickém stylu. V jeho okolí se nachází mnoho svatyněk shivalaya, které byly vybudovány na památku nešťastných vdov, které spáchaly nebo byly přinuceny spáchat satí (zemřít s manželem na hranici). Když jsme se nabažili památek, pozorujeme nenechavé opičky, které nás provázejí celým parkem až k východu u řeky.

Půl hodiny chůze a jsme u jedny z největších stup na světě, u Boudhanathu. To je teprve oáza tibetského klidu. Pro Tibeťany se toto místo stalo nejdůležitějším v nepálském exilu a má pro jejich kulturu velký význam. Vlastní bílá kupole je postavena na třech základnách, každá má dvacet bočních ploch. Půdorys základen tvoří prostorovou mandalu. S obdivem obcházíme stupu po směru hodinových ručiček a fotíme se na schodišti, které je na každé světové straně. S pocitem, že pomáháme Tibeťanům, nakupujeme právě zde. Suvenýrů je tu skutečně hodně. Příjemně tu zní náboženská píseň „Óm mani padme húm“ a Buddhovy oči nás pozorují všude kam se vrtneme. Snad i u oběda na střeše jedné pěkné restaurace.

Náležitě posilněni ještě jdeme pěšky k chrámu Kopan na kopci, odkud je pěkný výhled na Káthmándú. Zrovna přistává letadlo, taková malá připomínka, že se nám tu pobyt už krátí. Procházíme se parkem okolo chrámu a skoro závidím turistům, kteří sedí s mnichy v trávě. Meditují, povídají si a smějí se. Moc by mě zajímalo, jaké téma probírají.

Jako protiklad k chrámovému klidu si užíváme cestu místní autobusovou linkou. Kdo to nezažil, tomu se ten chaos dá těžko vysvětlit. Hodinu nám za okny běží poučný film o životě v Nepálu. Dokonce tankování nafty nám bylo dopřáno. Kdyby to nechali na mně, tak v té frontě stojíme dodnes.

Všichni si zasloužíme večeři v klidné restauraci, která nás chrání před hlukem ulice. Taky přišla řada na ochutnání piva Everest. Popíjíme ho už na terase našeho hotelu. Bude lépe, když budeme mít jen kousek do postele…

18.10. – středa

Dnešní ráno začíná příjemnou snídaní na střeše pekárny. Je fakt, že jsem v Nepálu strávila více času na střechách než za celý život doma. Je to asi protiklad k naší snídani v trávě. Tráva tu sice není, zato už sluníčko hřeje, máme koláče, čaj a pozorujeme ptáčky, kteří nebojácně sbírají drobky. Snídani do postele nám překazili malý mravenci – faraoni, kteří chtěli také ochutnat. Tak jsme ustoupili, vždyť jsme jen na návštěvě, oni jsou tu doma.

V 8 hodin se naposledy vyjíždí za poznáním, opět místní dopravou. Cílem je středověké město Bhaktapur, založené asi v 9. stol. Z centra je vyloučena doprava, což je celkem příjemné a člověk si může město prohlížet ve větším klidu. I Bhaktapur má své „Palácové náměstí“, tedy Durbar Square. Prohlížíme si Královský palác, který je v současné době v rekonstrukci. Nejvíce je poškozené východní křídlo nazývané Palác 55 oken. Fotíme i slavnou nepálskou památku, Zlatou bránu z pozlacené mědi, kterou se dostaneme k dalším nádherným vratům vedoucím na nádvoří Mul Chowk, které patří k nejstarší dochované části paláce.

Je tu spousta zajímavostí, jmenujme ještě například chrám Pashupati Mandir, ten upoutá erotickými dřevořezbami, nejvyšší pětistupňová pagoda v Nepálu Nyatapola. Své kouzlo má i Potters‘ Square (Náměstí hrnčířů) a Muzeum řezbářství. Krásné řezbářské práce je možno obdivovat přímo na budovách, takové Paví okno, to je krása. Abychom si ho mohli lépe prohlédnout, zve nás šikovný obchodník do patra svého krámku, náhodou s dřevořezbami. Jasně že má z tohoto činu zisk. Paví okno bylo drahé, kupuji hračku auto. Obtěžkaní dalšími suvenýry se ubíráme k autobusu, který nás zaveze zpět do centra. A opět ten zajímavý, barevný film za okny. Hodně jiný, než na který jsme zvyklý u nás doma. Tentokrát se v něm objevil i obchod BAŤA.

Dnes je už poslední společná večeře. Je to možné? Opravdu poslední? Před námi poslední noc. Z okolních ulic slyšíme hrát hudbu, pod okny štěká pes. Naposledy si beru špunty do uší. Cože? Co říkáš? Aha! Dobrou poslední noc!

19.10.-20.10. – čtvrtek, pátek

Dnes bychom si klidně mohli přispat, ale to bychom nesměli bydlet na hotelu, z kterého se ráno vypravuje další skupina turistů na trek. Jsou hluční, určitě natěšení, jako jsme byli my před pár dny. My nemáme být natěšeni na co, jelikož před námi je balení. Pokoj máme jako po výbuchu. Jak se to všechno může vejít do zavazadel, to netuším! Abychom načerpali optimismu, jdeme nejdřív do již „naší“ pekárny na snídani. Další úkol je utratit zbylé peníze. To je také celkem lehké. Jen aby zbylo ještě na dobrý oběd na rozloučenou s nepálskou kuchyní.

Ačkoliv den neměl pevný program, ubíhal jako voda. Než jsme se nadáli je půl čtvrté, přijíždí taxi, my jsme bez peněz a vzorně nastoupeni k poslední divoké jízdě po ulicích Káthmándú. Ještě dostáváme bílou šálu na rozloučenou od majitele hotelu a jedeme. Už dokonce poznáváme některá místa a letiště samozřejmě taky. Jsou tu přece letadla…

Podstupujeme odbavovací mašinérii. Jsou tu tak důkladní, že o niveu a pastu na zuby svádím tvrdý boj. Vyhrávám a v 18.00 hodin už sedíme odbaveni a odevzdáni osudu v hale letiště. Každý se sám potuluje v myšlenkách buď po horách nebo po městě, je na co vzpomínat.

V 19.00 hodin letíme do Bahrainu. Čekáme tady asi 3 hodiny na to, aby nám oznámili, že nepoletíme do Frankfurtu, ale do Paříže. No což o to, prodloužit si dovču u Eiffelovky, to by bylo fajn, ale my zcestovalí, už víme! Náklady stoupají, nálada klesá. Jsme v Paříži na letišti Charlese de Gaula a máme 4 hodiny času. Co dělat? Pozorujeme cestující a těšíme se domů. Nepál nezměníš, Nepál změní tebe! Tak buďme trpěliví, však se dočkáme!!!

autor: Hana Toupalová, zveřejněno: 15.01.2007