Ladakh

Tam na úplném severu Indie, východně od Kašmíru, tam za hradbou Himálaje se rozprostírá prastaré království Ladakh. Oblast tak „neindická“ jak jen si můžeme představit. Oblast buddhistických klášterů, modlitebních praporků vlajících a roznášejících modlitby za všechny živé do celého světa. Oblast je přezdívaná malý Tibet pro svoji jedinečnou kulturu, která zde nebyla ničena tak jako v sousedním Tibetu. Tisíce tibetských uprchlíků zde našlo azyl a spolu s Ladáčany se podílejí na rozvoji tibetského buddhismu na území, které sice patří Indii, ale odjakživa bylo více ovlivňováno spíše Tibetem. Mniši tu donekonečna omílají své mantry, lámové studují a praktikují učení starých mistrů, na místech kterými procházel v 8. století světec a šiřitel buddhismu Padmasambava, jehož sochy v nadživotní velikosti na nás shlížejí z mnoha dukhanků v klášterech. Jakoby se čas zastavil. V temných zákoutích klášterů rychle zapomeneme na to, že žijeme v 21. století, náhle se ocitáme o několik století zpět, kde cizinec byl buď obchodník procházející obchodní stezkou z Tibetu na jih nebo válečník. Protože i tento odlehlý kout světa byl předmětem územních bojů, a to buď ze strany Tibeťanů nebo později islámských nájezdníků přicházejících ze západu. Islám sem pronikl, dokonce někteří králové museli konvertovat na islám, ale země si zachovala svoji jedinečnou identitu, která zatím ještě nebyla narušena sílícím přílivem turistů.

Odjakživa bylo centrum Ladakhu město Leh, jemuž vévodí starý královský palác z první poloviny 17. století, tolik připomínající věhlasnou Potalu ve Lhase. Kdo se kým nechal inspirovat, zůstává utajeno, údajně stavba lehského paláce byla započata dříve. Je známo, že palác nechal postavit významný ladácký vládce Sengge Namgjal, stavba prý trvala pouhé tři roky. Islámští nájezdníci v Lehu zde také zanechaly stopy a to ve formě jak šítské tak sunnistské mešity. V současné době větší procento obchodníků pochází z Kašmíru. Leh je pro ně pouze sezonní záležitost, obchůdky otevírají až v polovině května, když roztaje sníh v sedlech, zprůjezdní se silnice ze západu ze Srínagaru a z jihu z Manali. Po té teprve začíná sezona. Obvykle až v druhé polovině května. Na zimu se kašmířané stěhují na svá detašovaná obchodní pracoviště do Goy, nejznámější indické přímořské oblasti.

Leh je dnes už civilizované místo, internet, obchůdky, restaurace, desítky cestovních kanceláří zprostředkujících jakýkoliv trek a zajišťující vybavení, ovládly město. Vždyť turista je zdrojem výdělku a turisté si žádají své. Hotýlky se z provizorních ubytoven mění v luxusní ubytovací zařízení, turisté taxíkem mohou dojet do kláštera, rychle vše nafotit, natočit a než je stačí prodchnout atmosféra a energie kláštera, rychle mizí „odškrtnout“ si další klášter. Ovšem chcete li poznat skutečný Ladakh, musíte pomalu vstřebávat atmosféru, být v kontaktu s lidmi, nepospíchat a taky hlavně, vydat se po svých do hor. Chcete li z Lehu do hor, do vesniček, tam kam nevedou silnice, musíte nejprve překročit sedla ve výšce 4600-5200 m. A tam naleznete svět, který vás ovlivní po zbytek života a nesmazatelně se vryje pod kůži.

Nejčastěji turisté vyrážejí na takzvaný Markha valley trek. Je to 8 až 10tidenní trek, který z větší části vede podél potoka Markha, odtud taky název a je nejdostupnější z Lehu. Lepší je začít ve Spitoku, za řekou Indus, která zde ještě líně protéká údolím, zatímco o několik kilometrů dále se v sousedním Pákistánu zužuje do kaňonu a mění v dravý tok. Nad Indem se tyčí buddhistický klášter Spitok údajně založený již v 11. století v době kdy tudy procházel Rinčhen Zangpo, jedna z nejvýznamějších osobností ladackého buddhismu. V této době patřil klášter staré škole Kadampě. V 15.století s nástupem nové školy Geluppy byl klášter rekonstruován. K této škole, takzvané škole žlutých čepic, se hlásí i Jeho svátost 14. dalajláma Tandzin Gjamccho. Ten má svůj palác v nedalekém Choklamsaru a každý rok se sem vrací, přednášet lidem o učení a životě. Škola žlutých čepic patří mezi novější, vznikla ve 14. století v Tibetu a v Ladakhu nyní patří mezi nejrozšířenější. Klášter rozhodně stojí za důkladnou prohlídku, nejvíce za pozornost stojí malý dukhank, trochu stranou od hlavní budovy na malém návrší. Tady vás asi nejvíce pohltí atmosféra, zakryté rituální masky jen umocňují tajemnost místnosti. Mniši zde pravidelně zalévají mističky olejem a zapalují svíčky. Některé masky jsou zakryté, tváře hněnivých božstev smí odhalit svoji tvář pouze v den festivalu. Vypadají hrůzostrašně,ale jejich funkce je prozaická, ochraňují buddhismus od všeho zlého a zahánějí zlé démony. Nejčastěji se můžete setkat s modrým a zeleným Mahakalou.

Mnich stojící na nádvoří nás vyprovází pohledem, chceme li se ještě dnes vzdálit civilizaci, musíme rychle přes most přes Indus a po proudu vyprahlou pustinou směrem k první vesničce na cestě Zingchan. Indus se zařezává do úzkého kaňonu rámovaného bizarními skalami. Tam také Indus opouštíme a pokračujeme cestou vedoucí proti proudu potoka Zingchan. Docházíme k tábořišti u potoka, kde je dostatek pastvy pro muly nesoucí náklad méně zdatným turistům. Odtud cesta pokračuje k vesničce Rumbak, kde se setkávají dvě pěšiny do hor, jedna ta naše a druhá vedoucí přímo ze Spitoku, ale strmě překonávající sedlo Namlung La vysoké 4800 m.

Místní se snaží vylepšit domácí rozpočet prodejem čaje, polévky a nezbytnou a všudepřítomnou coca colou upachtěným turistům. Snad žádný z nich nemine tuto občerstvovnu. Míříme dál, stoupáme směrem do sedla Kanda La a táboříme u jediného zdroje vody s nádherným výhledem na šestitisícovku Stok Kangri. A ráno vzhůru do sedla, za dobrého počasí je možné vidět vrcholky karakoramských kopců na severu. Ale naše cesta vede na jih, tam za nesčetnými zatáčkami a skalami je ukryto údolí Markhy a první vesnička Skyu s buddhistickým klášterem, nenápadným, splývajícím v krajině. Ale mladý mnich nás vidí, přibíhá s klíčemi a my se opět ponořujeme do tajemna věků dávno uplynulých, ale zde stále přítomných. V tomto těsném prostředí, naprosto sami, izolování od povyku turistů, cítíme mnohem intenzívněji posvátnost a energii, která se tu těžce vznáší a doléhá na každého jen trochu vnímavého člověka. Malý mníšek mezitím vykoná tradiční obřad, doleje olej, zapálí svíčky a očkem pozoruje co my a těší se z našeho zájmu o sochy, malby a historii gompy.. Informace o stáří kláštera jsou však trochu přehnané, historické texty žádné, my řadíme klášter dle historických souvislostí do doby panování Sengge Namgjala, to znamená do první poloviny 17. století, do doby největšího rozmachu.

Nocujeme na loučce kousíček od kláštera, ráno přichází majitelka pozemku a v zástěře mačká umaštěné stvrzenky o zaplacení poplatku za stanování. 50 rupií za stan, pro místní nezanedbatelná částka, pro turisty maličkost.

Odtud trasa pokračuje údolím Markhy, zelené údolí, hustě porostlé rakytníkem, z jejichž oranžových kyselých bobulí se vyrábí místní speciální džus – Leh berry. Lze tu odbočit na západ a v rámci jednodenního výletu dojít ke kaňonu řeky Zanskar, řeka je zaříznutá do kolmých skal zvedajících se přímo z řeky a v zimě je to jediná možnost, jak se dopravit do centrálního Zanskaru. Po ledě, občas brodit ledovou vodou při mínus 30 stupních, nebezpečná a drsná lahůdka, ovšem v zimě jediná spojnice s civilizací. A zde na konci kaňonu silnička končící ve vesnici Chilling a odtud je možné dojet zpět do Lehu autobusem, který se sem dokodrcá dvakrát do týdne.

Pokud však půjdete proti proudu potoka Markhy, dostanete se za 3 dny na planinu Nyimaling ve výšce 4800m. Klášter Latho zavěšený jak vlaštovčí hnízdo na skalnatém hřebeni však neujde naší pozornosti. Spravuje ho pouze jeden mnich, pokud je zrovna na cestách, klášter je zamčený. Při troše štěstí se však neškrábete nahoru zbytečně. Buddha shlíží z přítmí na tuláky, kteří ruší jeho posvátný klid. Ale Buddha byl člověk, rozumí pošetilosti lidí, kteří zde hledají sami sebe.

Největší vesnicí v údolí je Hangkar, je tu škola, rozpoznáte li ji v jedné z budov, děti většinou pobíhají okolo, v uniformách, pozůstatek britské nadvlády. Ale uniformy v tomto prostředí působí zvláštně. Lidé mající jedno špinavé a potrhané oblečení a vedle nich upravení školáci uprostřed hor. Děti jsou pilné, hned na nás spustí angličtinou, ne příliš dokonalou, ale srozumitelnou. A také vědí, čím by je turisté mohli potěšit. Propisovačka, nejuniverzálnější žádaná věc od Evropy na východ i na jih. Ale zde děti nežebrají, poděkují a těší se z dárku. Do obchodu s psacími potřebami to mají odtud 5 dní cesty.

Ale tady už pěšina začíná stoupat a před námi se objevuje planina Nyimaling s pasoucími se stády dzo, koz a ovcí. Dzo je kříženec jaka a krávy, ideální zvíře do těchto nadmořských výšek. Nyimaling je překrásné místo, říčka Markha zde meandruje po loukách, pramení nedaleko odtud. Na okraji planiny je malý pastevecký tábor, jsou to dvě chýše, ve kterých přebývá asi deset lidí. Pastevci tu pasou stáda z celého údolí Markhy, vždy má někdo službu a pase stáda i sousedům nejen z vlastní vesnice, ale i lidem z ostatních vesnic. Čím totiž výše, tím je tráva zelenější, chutnější.

Na noc se zvířata shromažďují v ohradách, kozy, ovce dohromady, namačkané na sebe přečkají noc a ráno se zase rozeběhnou do okolních strání. I v letních měsících mrzne, časté jsou sněhové přeháňky, zvířata k sobě přitulená se zahřívají vlastními těly. Samice dzo se podojí a pak už mohou pastevci povečeřet u začernalých kamínek v chýši a dopřát si lahodný čhang, domácí alkoholický nápoj ze zkvašeného ječmene, barvou, procentem alkoholu i trochu chutí připomínající burčák. A přes den se pastevci věnují výrobě sýra. Lahodný jačí sýr suší rozprostřený na plachtách za domem. Z planiny cesta stoupá přímo vzhůru do dalšího sedla Gongmaru La, nejvyššího místa na trase, v 5130 m buddhistické prapory popsané mantrou roznášející svoji modlitbu daleko do světa, za hory, doly, řeky…i k lidem jiného vyznání.

Ze sedla následuje strmý sestup, na suťových stráních balancují divocí kozorožci. A pak vesničky, políčka, sevřená soutěska s potokem se mění v široké údolí a dovede nás až do Shangu. Sem už po šotolinové cestě jezdí i autobus z Hemisu, kam my však ještě jdeme po svých. Zde končí trek, lépe však odtud nespěchat, klášter Hemis patří mezi největší, nejbohatší a nejproslulejší. Nachází se již v údolí Indu, 45 km od Lehu, jen trošku stranou od řeky. Vznik se datuje do 17.století, opět do doby panování slavného Sengge Ngamjala. Patří tibetské škole Dugpa-kagju. O jeho významu hovoří pověst, že by ho každý Ladáčan měl alespoň jednou za život navštívit.

A hodinu chůze odsud na konci hemiské rokle je před zraky návštěvníků ukrytý malý klášter. Historie této gompy sahá až do 13.století. V této době buddhismus šířil Tibeťan Gošangpa, který se v jeskyni pohroužil do meditací. A na tomto místě později vyrostl malý klášter, který několik mnichů spravuje i v současné době. Oproti navštěvovanému a rušnému Hemisu je to doslova oáza klidu. Turisté sem zavítají zřídkakdy, nevede sem silnice, takže není v nabídce cestovek v Lehu.

Z Hemisu se zpět do Lehu dostáváme následující den ráno, okolo sedmé hodiny ranní jezdí pravidelná autobusová linka do Lehu, zastavující na každém rohu a přibírající školáky, mnichy, prosté lidi i různá domácí zvířata.

Ladakh nikdo neopouští, aniž by se mu v srdci nezachytilo alespoň smítko ladackého ducha. A v uších nám stále zní tajemné Óm mani padme húm.

autor: Radka Tkáčiková, zveřejněno: 23.04.2006